Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Odchovanec SK Kladno, syn slavného brankáře, který ještě dodnes hájí barvy Braškova v I. B třídě, přitom ani do utkání nemusel nastoupit.

Už delší čas o něj stojí trenér SK Lhota Petr Cais a rád by ho vytáhl do krajského přeboru. Ale kouč Doks Martin Škvára, ač stál pro změnu o Zlatova vrstevníka Zdeňka Podraného, na tuhle výměnu nemohl přistoupit. „Zdeňka bych sice chtěl, ale na podzim toho tolik nenahrál a nechápu Lhotu, jak za něj může žádat hráče základní sestavy," kroutil hlavou Škvára.

Sám Zlata o zájmu Lhoty dobře ví a nabídce by se třeba ani nebránil, jenže na prvním místě je pro něj jeho srdcová záležitost – Doksy.

Koneckonců ve své kariéře vyměnil jen jedinkrát dres – v mládeži hrál za Kladno, pak až do teď, kdy mu je 27 let, nosí jen a jen dres Doks. „Já bych do Lhoty klidně šel, bylo by zajímavé si to vyzkoušet v kraji. Jenže to by musely Doksy souhlasit a musely by být v pohodě. Což teď úplně neplatí. Sice jsme porazili Radim, ale dobře víme, že do konce podzimu ještě něco nasbírat musíme, aspoň čtyři, nebo lépe šest bodů," vypráví Zlata.

Dokonce i vedení klubu si hráče v týdnu sezvalo a mluvilo jim do duše. Byla by škoda tenhle mládím a talentem nabitý tým spustit po roce zase o patro níž. „Padala tam i špatná slova, ale s pozitivním nábojem. Byl to takový nožík na krk," usmál se Renda, jak se mu přezdívá.

Ten vstřelil první branku po dorážce a další dvě skoro shodné si schoval na 61. a 62. minutu. To převzal dva parádní dlouhé pasy Miroslava Stuchlého a zavěsil. „Projevila se tam Mírova zkušenost a výborná kopací technika. To byly míče doslova na centimetr přesné a já už to měl jednoduché. A že jsem dal ty góly zrovna já, to je jedno, hlavně, že jsme vyhráli, to bylo nejdůležitější. Já nikdy žádný kanonýr nebyl," skromně říkal chlapík, který se ale při brankách zaskvěl skvělým zpracováním i zakončením.

Jeho radost se tak o víkendu zdvojnásobila, protože miluje také futsal. V týmu FC O.K. Kladno si zatím také v sezoně moc radosti neužil, vždyť Deníkem sledovaný první zápas proti Atlantiku Rakovník skončil kvůli inzultaci sudího po pár vteřinách, ale teď přišlo vítězství v Bělé pod Bezdězem. „Futsal hraju rád, jsme skvělá parta, což mimochodem platí i o Doksech. Dva tříbodové zisky za víkend jsem také pěkně oslavil," přiznává táta dcery Claudie, kterou vychovává s přítelkyní Ivetou a je – jak tvrdí – největším motorem jeho života.

Jeho táta Josef chytal i první ligu, v Kladně je brankářskou legendou a ještě loni si ho ve 47 letech vytáhl SK do divize. Pak zamířil do Braškova a ten ve stejnou dobu, v jakou Doksy válcovaly Radim, dostával jeden gól za druhým ve Zlonicích – nakonec jich slízl šest. „Tátu tohle mrzí, my fotbalem žijeme celá rodina od babičky až po mě. A navzájem si fandíme. Na Braškově se mu líbí, šel tam kvůli svému velkému kamarádovi Jardovi Želinovi a chce jim pomoci. Teď jim to ale moc nejde. Pro nás to byl každopádně hořko-sladký víkend, já měl skvělý, táta pitomý," vypráví.

Jeho veliké „Děkuji" patří však i dědovi a babičce za podporu od malička, bez nich to prý s jeho fotbalovou kariérou započatou v SK ani nešlo.

Na Kladně hrával Renda Zlata s mnoha kluky, kteří s fotbalem někam došli, podobně jako on. „Nejdál to dotáhl z mých spoluhráčů Víťa Beneš, ten je v Jablonci. Hrával jsem i s Frantou Motlíkem, Honzou Čurdou nebo Mírou Elmanem, ti jsou teď v Hostouni. Nebo s tuchlovickými Hejdukem, Hafenrichterem, lhoteckými Mantlíkem a zmíněným Zdeňkem Podraným. Kamarádi jsme samozřejmě dál, jenom se občas pokopeme a zaválčíme si proti sobě na hřišti," dodal René Zlata.