Zachová v současnosti nastupuje za dva týmy. Jedna za starší žáky PZ Kladno (v klukovském týmu mohou hrát o dva roky starší dívky), a také za ženy HC Kladno. Za ty hrála poprvé už v jedenácti! Aby mohla tehdy nastoupit, musel ji klub ostaršit. Tak důležitá pro něj byla a je pořád.

Aneto, jak jste se dostal právě k lednímu hokeji?
Byly mi tři roky, když mě máma začala učit bruslit. Také hrávala hokej a chtěla, abych to také zkusila. Když už jsem bruslila solidně – to mi bylo pět – odvedla mě do kladenské Školičky bruslení. Ale jen před vchod, dovnitř už jsem musela sama – s helmou na hlavě, chrániči kolen a hokejkou.

Tam si vás trenéři všimli?
Ano, při druhé návštěvě trenér Václav Blažek. Poslal mě do hokejového týmu mezi kluky. Začala jsme v obraně a tam jsem dodnes. Hodně mi pomohl také šéftrenér Josef Vosický. Za čtyři roky, co mě vedl, viděl, že mě hokej baví a že v něm chci něco dokázat.

Jak těžká byla cesta do reprezentace?
Od léta jsem absolvovala všechny přípravné kempy a nebyla to selanka. V přípravě bylo čtyřicet hráček a jen třicet se vešlo do nominace. Při předposledním kempu v Roudnici jsme hrály dvakrát s Čínou a teprve pak se trenéři rozhodli. Ještě si nás pozvali k pohovorům a pak už dorazila pozvánka. Když mi ji pošťák přinesl, bylo doma hodně radosti. Rodiče totiž pro můj hokej dělají co mohou. Vozí mě na tréninky, zápasy, fandí. Máma je moje šéftrenérka, táta manažer.

Jaký pro vás šampionát v Přerově byl?
Pokud jde o moje výkony, nemohu říci, že jsem patřila k oporám. Svoje jsem si ale uhrála, což potvrdili trenéři. Důležité pro mě jsou zkušenosti, které jsem si přivezla. Pokud jde o tým, vtrhly jsme do mistrovství s velkým elánem a dobrými výkony. Jenže v posledních dvou zápasech s Ruskami a Finkami jsme prohrály a skončily šesté. Prohra s Finkami mě mrzela o to víc, že v ten den jsme slavila šestnáctiny. Výhra by bývala byla příjemným dárkem. Jenže hokej není o svátcích a narozeninách…

Co děláte pro udržení formy a zlepšení výkonnosti?
Hokeji věnuji plno času. Třeba před tréninkem si dávám lehký klus a strečink, dvakrát týdně chodím do posilovny. Malé hřiště, ale bez ledu, máme i doma na dvorku. Vezmu hokejky a z podložky z dobře ohoblovaného dřeva střílím puky na bránu. Občas si chodím i zaběhat a to bez ohledu na počasí. A samozřejmě mám klasické klubové tréninky – čtyřikrát s kluky, dvakrát s ženami. Plus většinou dvě utkání.

Jak vidíte svou hokejovou budoucnost? Může se z vás stát profesionálka?
Nad tím jsem zatím nepřemýšlela. Máma by si přála, abych studovala v Americe a hrála tam i hokej. Hraje se tam profesionální ženská liga, v níž si hráčky vydělají slušné peníze. Já zatím nevím…

A pokračování mezi kluky v Kladně, jak ještě dlouho to půjde?
Teď mi jde o to přesvědčit v Kladně trenéry, že mám na to hrát za mladší dorost. Odpovídalo by to mému věku, ale nechtějí mě, jsem holka. Ale i kdybych je nepřesvědčila, což by mě mrzelo, s hokejem neskončím. Naštěstí se v Kladně hraje ženská liga, kde působí i řada zkušených holek, třeba kapitánka Marcela Pavelcová. Mohla by mi dělat mámu a přitom s ní hraju v jedné lajně. Dokáže zavěsit, povzbudit, bojuje do konce zápasu. Jestli jednou budu na místě paní Marcely, to je ve hvězdách, mám dost času. Moje momentální představy jsou takové, že chci hrát ještě dlouho, ale také žít běžným způsobem. Dostudovat soukromou školu v Kladně se zaměřením na cestovní ruch, najít si práci, která mě bude bavit, založit rodinu. A hokej hrát třeba i rekreačně. Samozřejmě se může leccos změnit. Teď si hlavně přeji stabilně si udržet místo v reprezentaci do osmnácti let.

Zdeněk Tvrdek