Tohle bude smutná trefa.

I když…

Václav Havel nebyl žádný sportovec, sportu nerozuměl a nevadilo mu to. Až ve své prezidentské funkci se k němu občas dostával a vždycky ho to pobavilo.

Měl se sportem velké zážitky.

V roce 1992 při Mistrovství světa v hokeji v Praze navštívil kabinu našich hráčů a zkoušel si brankářskou masku Petra Břízy. Byla mu velká a upřímně se divil, jak v ní může člověk chytat.

V roce 1996 se vracel ze státní návštěvy Irska a zastavil se ve Wembley na finále mistrovství Evropy ve fotbale. Hráli jsme s Německem. Jeho mluvčí Láďa Špaček mi vyprávěl:

Přišli jsme na stadion a první otázka zněla: Kteří jsou naši? Dozvěděli jsme se, že hrají v červeném a útočí zleva doprava. Co to je útočí jsme pochopili - Láďa také nebyl žádný sportovní fanda - ale proč to po přestávce bylo opačně, nám museli vysvětlit. Po utkání jsme navštívili šatnu a pak nás venku přepadli novináři „… a pane prezidente, který náš hráč se vám nejvíc líbil?“

Pan prezident to samozřejmě neuměl posoudit, ale dostal dres Karla Poborského, tak řekl: „Pan Poborský.“

A u toho posledního setkání se sportovci jsem byl osobně.

To bylo v roce 1998 při návratu zlatých hokejových olympijských vítězů z Nagana.

Pan prezident pozval všechny po cestě z letiště k sobě na zahradu.

Hokejisté se tam vyznávali z náklonnosti k Václavu Havlovi. Ten s manželkou Dagmar přichystal občerstvení a byl viditelně ze setkání nadšený. Jen orientace a identifikace hráčů mu dělala potíže.

Ale poradil si - vzal slivovici a koho potkal, s tím se představil. Bylo to hodně neformální, přesně takové, jaké měl tenhle báječný člověk, prezident také svých hokejistů, rád.

Otakar ČERNÝ st.