Psát o Jardovi Jágrovi se mi moc nechce.

Proč? Protože na Kladně kdo kdy dělal do hokeje, tak Jardu buď trénoval, nebo s ním hrál, anebo s ním byl nejlepší kamarád. Nechci být členem tohoto zástupu žvanilů především proto, že jsem s ním prožil určitě deset let skoro každodenního styku.

Poznal jsem celou jeho rodinu – pečlivou a oddanou maminku, která se uměla v „našem“ pézeťáckém týmu kluků postarat i o ty, kteří jezdili na utkání bez svačiny a s desetikorunou na čaj. „Starýho“ Jágra, jediného opravdového Jardova trenéra, kouče i manažera, který uměl ve fabrice VKD „ukrást“ autobus, se kterým jsme jezdili po republice vyhrávat mládežnické turnaje.

Dědu, po kterém Jarda nosí onu osmašedesátku, babičku – a Jardu!

Viděl jsem ho prvně u nich doma na Čabárně, jak tam, v pěti letech, vodil na ledě táty od dětí za nos. Všem ujížděl a nikdo na něj neměl. Stejnou exhibici pak předváděl na našich vánočních výjezdech do holandského Heerenveenu, kde má dodnes v jedné čínské restauraci svoje fotky.

A pak – s Karlem Beranem, úžasným mládežnickým trenérem, který svým selským rozumem vychoval dva olympijské vítěze, čtyři mistry světa, osm prvoligových hokejistů – jsme si užívali.

Tým PZ Kladno, ročník 71– 72, vyhrával skoro pořád a všechno. Jak by ne – Jarda dal z osmi gólů šest, a to jich ještě pět zahodil.

Užívali jsme si hru i cesty autobusem, kde kluci poslouchali dospělé historky. Jarda si povídal s malým Otou Vejvodou o ufonech, pak za tři vteřiny složil Rubikovu kostku, snědl tři řízky a patnáct Tatranek a …

Ne, to stačí.

Konečně od „ znalců“ Jardova hokejového mládí se dozvíte jistě víc!

Otakar ČERNÝ st. (autor je šéfredaktorem sportu v České televizi)