Milan Nový je nejlepším střelcem československé historie. Góly dával všude, kde hrál, ať už to bylo při pěti mistrovských sezonách ve svém Kladýnku, nebo na vojně v Dukle Jihlava (i tady vybojoval titul) nebo později v NHL v týmu Washington Capitals. A dokonce i na sklonku kariéry – v době, kdy byli třicetiletí hráči pro všechny staří, Nový ve 38 letech pomohl modrobílým nejen k návratu do nejvyšší soutěže, ale také s ním později vybojoval play-off. Tehdy si zahrál i s Jaromírem Jágrem.

Slavný rodák z Kamenných Žehrovic slavil úspěchy i v reprezentaci. Vybojoval s ní kromě jiného i dvě tituly mistra světa (1976 a 77) a obsadil druhé místo na premiérovém Kanadském poháru. Zde také vstřelil po akci Josefa Augusty svůj nejslavnější gól, kterým Čechoslováci přemohli na posvátném ledě montrealské haly Forum Kanadu 1:0.

Loni oslavil šedesátku a stylově – v Kladně uspořádal exhibici za účasti hvězd minulosti včetně Jaromíra Jágra, který ho krásně ocenil. „Ve své době to byl jeden z nejlepších střelců na světě a byl to hráč, který měl neskutečné zrychlení první tři kroky. Byl v tom famózní. A také byl vynikající dva, tři metry před bránou. Říkalo se, že když měl puk na hokejce, tak to byl vždycky gól, je to vidět na statistikách," prohlásil nejproduktivnější Evropan v historii NHL.

A ještě rozhovor s Milanem Novým, který deníku poskytl před dvěma lety k dvacetiletému výročí posledního kladenského titulu…

Milan Nový: Poháry snad budu muset nechat udělat

Kladno – Projdete–li kladenskou hokejovou vipkou, uvidíte známé tváře a hezké fotografie. Ale poháry za mistra ligy, to nejcennější co kladenský hokej kdy získal, tam nejsou. Útočníka, který jich získal v modrobílém dresu pět, toho spolu s Jágrem vůbec nejslavnějšího, to štve. A Milan Nový chystá nápravu.

„Udělejme všichni něco. Ty poháry zmizely stejně jako plaketa za vítězství v Poháru mistrů. Ale daly by se snad vyrobit kopie, jsem schopen na to sehnat prostředky," hlásí osmapadesátiletý nejlepší střelec československé historie, autor neuvěřitelných 594 gólů.

Dvojnásobný mistr světa, držitel rekordu v počtu gólů za sezonu (59) i kanadských bodů (89).

Víte, že to ve čtvrtek bude třicet roků, kdy jste naposledy vydřeli pro Kladno hokejový titul? V Košicích jste dával tehdy hattrick.

Mě teď spíš těší, že se Kladno v lize zachránilo. Byl jsem optimista. V Brně na jednání mi známý říkal, že je s námi amen, já se vsadil že ne. Se starým Jardou Kallou také a šampaňské se chladí u Lády Kameše v hospodě (smích). Každopádně že jsme tehdy vyhráli v Košicích ukazuje, jak silný jsme byli tým. Tam totiž nebylo lehké hrát. A my to uměli. I mimo led jsme tvořili dobrou partu. A není to nějaké plácání do větru. Uměli jsme bavit na ledě a také potom. Nicméně když bylo třeba tvrdě makat, makali jsme.

Pohár Vám předali netradičně venku, na Spartě. Proč?

To netuším, ale dneska by to tak nebylo. Jak už se něco blíží, jsou připraveni.

Byl jste jasně nejlepší střelec zlaté generace.

Hokej jsem malinko uměl a k tomu tvrdě dřel. Na druhou stranu sám bych titul nikdy nezískal. Kladno mělo vážně hodně dobrých hráčů, každý pro titul hodně udělal.

Většinou vedle vás hráli Eda Novák a Luboš Bauer. Eda ale po návratu ze Zlína marodil s kolenem, vedle Vás dali trenéři Pospíšil s Vimmerem mladého Jiřího Dudáčka.

Já myslím, že to byl dobrý tah. Jirka dával hodně gólů. Ale trošku potřeboval moje přihrávky (smích). Mám radost, že po těžkém pracovním úrazu s námi zase chodí za staré pány. Tam si skvěle odpočinu i já. Třeba nedávná utkání s ruskými internacionály byla bezvadná. Dokonce jsem zase dal gól, rád se pochlubím.

Získali jste pět titulů za šest let, to je fantazie. Nicméně nehrálo se play-off. Jak by to dopadlo, kdyby se hrálo?

To už nikdy nikdo nedozví. Jenže já myslím, že bychom třeba neměli pět titulů, ale čtyři. Stále to opakuji, ale my měli prostě výborné mužstvo. Třeba by nás někdy porazila Jihlava, to je možné, také tam hrálo plno dobrých hokejistů. Ale vezměte si, že tehdy jsme byli právě s Duklou třeba o bod a hráli s ní. Nesměli jsme zaváhat a vyhráli pět dva. To byl také zápas jako play-off. Co je dnes jiné, to je vyrovnanost ligy. To za nás nebylo. Už před začátkem bylo jasné, že tři čtyři týmy budou nejlepší. Dneska může porazit každý každého.

Slyšel jsem, že jste chodívali na klubové obědy do restaurace Slavie. Staří si dali pivíčko, mladí kofolu. Co je na tom pravdy?

Takhle to nebylo. My jsme mladých moc neměli, ale vždycky jsme je přijali. Svatouškové jsme nebyli, nějaké to pivo se po zápase vypilo. Jestli si však starý dal čtyři a mladý jedno, to jsme neřešili.

Mužstvo tehdy před posledním titulem převzal František Pospíšil, který s Vámi ještě dva roky předtím slavil jako hráč. Tykali jste si dál?

Určitě, znali jsme se dlouho. To ovšem neznamená, že nebyl přísný. Trénovalo se hodně, bez úlev. Velmi často i dvakrát denně. Pak jsme měli v zápasech kde brát a podle mého i díky tomu se na nás usmálo i štěstíčko.

Dobové kroniky píší, že v sezoně měl velké problémy po zranění oka Zdeněk Müller, později dlouholetý kladenský trenér.

Zranil ho protihráč, už ale nevím, který. Pukem to určitě nebylo. Marodil tehdy dlouho, naštěstí vše dobře dopadlo. Snad svůj boj zvládne i teď.

A ještě pár vzpomínek: Kdo byl největší dříč z týmu?

Nikdo nedřel jako já, to si opravdu myslím. Běhal jsem po lese v ocelové vestě, sháněl si specialisty na atletický trénink, vypaloval na dvoře kovové puky. Od Jardy Holíka jsem sháněl zajímavosti z tréninku ruských borců. Bolelo to, ale když chcete být šampion, musíte tomu něco obětovat. Osm sezon v kuse jsem pak odehrál bez zranění.

Kdo měl největší pumelenici?

Eda Novák. Z útočníků určitě. Byla to hrozná rána. Z beků asi Bohouš Čermák.

Vtipálek kabiny…

To je těžké, nálada byla dobrá díky více lidem. Franta Pospíšil, Mirek Křiváček, Ota Vejvoda, Zdeněk Müller.

Kasu držel…

Tak to vím přesně, Jarda Vinš. A byl nesmlouvavý. Dokonce ještě než ho bolelo koleno, tak s námi dlouho chodil za staré pány a ještě tam se pohyboval s tím svým notýskem (smích).

Kdo byl hračička?

Z té naší generace si nevzpomenu. Ale když jsem začínal jako mladík, byl takový Bača Hrabě. Na něj nezapomenu. Trenér ho tam dal na oslabení a on kličkoval mezi soupeřovými hráči. Puk jim nedepůjčil. To mi z hlavy nezmizí.

A kdo uměl nejlépe nájezd?

Ty se za nás moc nejezdily. Rozhodčí odpískal tak dva za sezonu, víc ne. Dobrej byl Mirek Křiváček, pomohlo nám to proti Spartaku Moskva ve finále PMEZ. Tehdy to rozhodl, já nedal. Ale jinak jsem uměl i já, Eda, také Gerd Müller.

A získá ještě Kladno někdy titul, dá se dohromady taková parta jako za Vás?

To je těžké. Musíme dělat malé krůčky. Město i pan Jágr se snaží, ale žijeme v malém městě a musíme stavět na tom, co vychováme. Jinak to nebylo ani dřív. A ti mladí musí asi přidat v tréninku. My to také dělali. Já jako klub jezdil šichťákem v půl šesté na trénink, pak pro pytel a do školy. Abyste tohle mohli dělat, potřebujeme moc zápalu. Ten asi dneska už tolik není. O naše mladé je dobře postaráno. Mají krásné haly, na trénink je přiveze táta audinou, hrají eastonkami, v perfektních bruslích. Já dostal první výzbroj v reprezentaci. Dneska se nám pořád rodí šikovní kluci, ale když někam přijedou, třeba nehrají špatně, ale prohrají. My vyhrávali.

Je to jenom tímhle?

Je to na delší povídání, ovšem důležité jsou i brzké odchody do zahraničí. Měli bychom vytvořit klukům podmínky. Hlavně aby hráli. Vždyť takhle musí trenér mládežnické reprezentace sedět u internetu a zkoumat, jestli jeho ovečka někde vůbec nastoupila. Jak ten dotyčný hrál, to už nevidí. Lepší by bylo, aby jel třeba do Ostravy a na kluka se podíval přímo.