Román určený pro věkovou skupinu zhruba od 11 do 15 let je humorným příběhem se špetkou sci-fi, jehož hlavní hrdinkou je třináctiletá Lola. Lola není člověk, pochází z neobyčejného národa Cerků, ale má ráda módu, kamarádky a nejvíc svou tajnou lásku Oseho.

Stejně jako jiná pozemská děvčata. Příběh se začíná odvíjet ve chvíli, kdy Lola na Velký svátek dostane vytouženou hračku živé miminko…

„Když jsem byla v půlce psaní knihy, tak jsem si řekla, že něco tak drzého a nevychovaného jsem už dlouho neviděla. I když to může připadat absurdní, postava si začne tak trochu žít svým životem vedle vás. Moje Lola si začala žít docela dost. Cerkové jsou zvláštní bytosti, existují sice na Zemi, ale liší se od lidí docela zásadním způsobem.

Například se nemyjí. Zejména chlapci Cerkové z toho mají radost," líčí spisovatelka. Místo kůže mají povrch podobný porcelánu a leští si ho speciální leštičkou. Dívky oproti našim řeší starosti s tím, že některá má jen obyčejnou leštičku a jiná o poznání lepší a dražší. I ony si tedy mají co závidět.

Jak řekla na křtu spisovatelka, při tvorbě čerpala z vlastních zkušeností třináctileté dívky, když se například sama ocitla kdysi na podivném mejdanu jedné třídní repetentky a viděla tam věci před tím netušené, jako například odvážné video.

„Když jsem knihu psala, vzpomínala jsem na své zážitky. Tehdy to byl pro mě šok na tom večírku. I tento motiv jsem tam humorně a vkusně použila. Při psaní mě bavilo právě to, že jsem mohla zažívat retrospektivy sama v sobě," dodává autorka.

Přestože už uplynul nějaký čas od jejího dětství, na reakcích mladých lidí při křtu bylo patrné, že se zase tak moc nezměnilo a svět dospívajících holek a kluků je v podstatě stále stejný.¨

Martina  Bittnerová o sobě:

Na svět jsem přišla v Novém Městě na Moravě v roce 1975, tudíž jsem "Husákovo dítě". V mém rodišti se dávné vzpomínky vztahují především k dvěma místům a to k bývalé Figurákově ulici a rovněž ke Žďárské, tzv. Žďárovině (domku v zátočině pod kopcem). Bohužel nakonec jsem se s mezistanicí v Úvalech u Prahy (kde se narodila Marie Majerová a Růžena Svobodová tu pracovala jako vychovatelka) ocitla v matičce stověžaté. Kdyby se mě na to tenkrát rodiče zeptali, z Vysočiny bych se nehnula ani na krok. Bohužel názor nedospělce nebývá v těchto situacích podstatný. Na pražské sídliště Čimice a náš miniaturní byt v Minické ulici si ale nemohu nikterak stěžovat. Mám ho spojený s běháním po poli, lízáním Vitacitu ze špinavých rukou a zimním sáňkováním. Jenomže to „nejlepší" obvykle přichází až na závěr a i my jsme klidné místo s pár paneláky vyměnili za výdobytek moderního životního stylu – sídliště Řepy, kde jsem si připadala jako ve špatném sci-fi filmu. Kulisy Hvězdných válek tu chyběly. Ani nás tu nevítal sympatický pašerák Han Solo…