S padákem by neskočil, ale letět balónem by si přál

Mnohokrát je spojován s kapelou Orlík. Herec David Matásek v současné době působí v Národním divadle, v Divadle v Řeznické a ve Viole..

Co vás v téhle chvíli nejvíc štve?

To je jasný. Ten bordel, který tady je. To není jen mravní úpadek hrstky politiků, ale to je obecný jev. Vidíte to dennodenně na ulicích, jak se lidi chovají, co si o sobě myslí. My se nesmíme zas tolik politikům divit. Je sice pravda, že jim toho hodně dovolíme, že jsme se odnaučili po nich požadovat služby. Jenže jsme si je zvolili, tak máme právo od nich něco očekávat. Jejich chování ale není jen a jen jejich vina. Krade se na všech úrovních, na téhle úrovni je to ale samozřejmě nejmarkantnější. Vytratilo se totiž to základní - v první řadě je to služba lidu, ti politici mají odpovědnost za resorty jako má, já nevím, král za své království. Lidé je zvolili na nějaké posty a oni musí ten sektor řídit. Ne že si z toho udělají trafiku a kamarádům něco dohodí.

Mají občas i jiné starosti, než-li se starat o lidi?

Mne jejich strkanice vůbec nezajímají. Kdo za co může. Já chci, aby se konečně dohodli a začali něco dělat. Jejich konta, výpisy, Jarda ví něco na Tondu, Tonda na Jardu. Jako občan už chci, aby to konečně začalo fungovat.

Připadá vám, že něco funguje?

Příroda. Já už nechci poslouchat řeči, že na kulturu není moc peněz. Že teď se musí vyřešit školství, zdravotnictví, infrastruktura. Chápu to, ale nejsou to jen zástěrky? Pak se dozvím, že metr dálnice stojí tolik a tolik. Do nemocnic nakupují takové a takové přístroje. Tak to mě už přestává zajímat, to jsou jen výmluvy. To jsem poslouchal dvacet let a já už to poslouchat nebudu. Můj život je časově omezený. V padesáti jsem na vrcholu a můj plat v Národním divadle jako v nejvyšší instituci v zemi je platem asistentky začátečnice po zkušebním období v PR agentuře.

A nemyslíte si, že lidé v oborech, které jsou dost špatně placené, tomu dávají mnohdy mnohem více, než-li lidé přeplácení?

Je to krásné, že to říkáte, ale mého řezníka nebo mého zelináře tyhle řeči zajímat nebudou. Ten vidí, že jsem si nakoupil a chce za to zaplatit. Já mám děti a rodinu a to moje srdíčko a kamarádšofty v divadle nikoho nezajímají. Nechci si stěžovat, jsem šťastnej chlap, dělám práci, která mě baví, mám tři zdravý, krásný děti, celkem poslušný, krásnou, milující ženu a jsem celkem zdráv. Takže co si víc můžu přát? Ať je to ale jak chce, já se cítím podhodnocený. Někdo mi dává najevo, co si o mé práci nebo o mně a o mé úloze v tomto soukolí myslí. Já mám naštěstí dost práce, vydělám si jinde, ale tohle nejde.

Tak to byla smršť jako reakce na dnešní svět.

Vy jste se ptal, co mne štve.

Říkal jste, že cítíte, že funguje příroda. Jak to na sobě cítíte? Že je jaro a vše rozkvétá?

Mně nevadí roční období, já jsem rád v pásmu, ve kterém žiju. Příroda mě hodně nabíjí. Já to necítím tak, jak někdo říká, aby skončila zima, podzim, já to takhle nemám.

Luba Skořepová odpověděla na otázku, proč každý den vychází před diváky, že se na to nedá odpovědět. Máte stejný názor?

Myslím, že je to souhrn několika věcí. Připravil jsem si něco a tu práci jdu předvést. Ten adrenalin v půl sedmé je něco, co by tomu člověku scházelo, kdyby to neměl. Samozřejmě kontakt s divákem je hrozně dobrý. Je to cítit jako jakási výměna energií.

Padesátku máte na krku. Jak tenhle věk vnímáte?

Je dobré, když se člověk necítí na své roky. U mne je to možná dětma, mám malé i velké děti. Děti vám věk hodně připomínají. A když si uvědomím, že té mé holčičce je dvacet let, tak je to hrozná darda. Čas s dětmi běží strašně rychle. Děti si to plynutí času neuvědomují, ale vy jo. Ale je to krásný.

Dvacetiletá dcera Linda, prostřední Maruška, nejmenší Benjamin. Linda už má své roky, ale ty menší si večer asi moc neužíváte, že?

Já jsem spíše skřivan, takže je to divné, ale na mne pocit spánku přichází v devět večer, spal bych jako dudek. V divadle to musím překonat. No a ráno vstávám poměrně brzy, takže si děti užívám po ránu. Abychom byli více spolu, chodíme do školky pěšky.

Takže školka je vaše záležitost?

No, my si cestou povykládáme spousty věcí. Je to fajn.

A co maminky ve školce, nechtějí od vás podpisy?

Já si myslím, že na tohle nejsem ten správný typ. Nikdy jsem nehrál role dívčích idolů. Spíše mne oslovují chlapi.

Jak to myslíte?

Zvou mne na panáka.

Na rozhovor na Národní třídu jste přijel na motorce. Jaký jste motorkář?

Upřesním – přijel jsem na skútru. Vespu jsem si pořídil pozdě. Vlastně z nutnosti, protože bych jinak nic nestíhal. Někdy před osmnácti lety jsem ukončil hudební kariéru, prodal kytaru a koupil horské kolo. To je ideální prostředek na skákání ve městě a na různé přejezdy přes chodníky. Do práce jsem jezdil výhradně na kole. Jenže praxí jsem zjistil, že cyklista je poslední z posledních. Je to nejohroženější druh v pražské dopravě. Nejhorší srážku jsem měl s chodcem. To bylo o život můj i jeho. Nyní si na kolo sednu už jen mimo město. A tak jsem si koupil Vespu a všude se vejdu. Skútr mám jako dopravní prostředek do práce a někdy o prázdninách, když s naším klubem vespařů vyrazíme na výlety.

Kam se chystáte na dovolenou?

Dva měsíce na chalupě. Už se těším.

Kde máte chalupu?

Na rozmezí Českého středohoří, Labských pískovců a Lužických hor. Za hodinu a půl jsme tam a pak přijde oáza klidu.

Jaký jste chalupář?

Chalupaření je na furt. To není jen pár minut a pak pohoda. Popravdě, já říkám, že jsem domkař. Bydlel jsem v Praze v domku a zbavil jsem se ho právě kvůli tomu, že domek vyžaduje devatero řemesel. Ne že bych se k tomu snad bál postavit, ale ta povinnost mne drásá. Jenže kolem mám skvělé sousedy.

Co na chatě nejraději děláte?

To vám tak uteče, že ani nevíte. V zimě plápolá krb, sáňkujeme, v létě jezdíme na kole, za chvíli jsme v Německu. Koupil jsem také vozík za kolo pro dvě děti, takže zase budeme letos jezdit. Malému je rok a půl a už jsem ho vezl.

Nebál se?

On tu jízdu prospal.

Četl jsem, že s manželkou sledujete v televizi sport a slzíte, i když vyhraje cizinec.

Stane se. Ale asi nám chybí nějaký další rozměr a ten sport nám to připomíná.

Jak moc sportujete?

Tak já to kolo. Ale moje žena teď chce běžet pražský čtvrtmaratón. Jsem na ni zvědavý, už trénuje. To si v cíli popláču až na ni budu čekat a ona se bude blížit. Původně jsem slíbil, že poběžím s ní, ale jak vidím, že do toho dala teď všechno, tak poběžím jen kousek. A pak počkám v tom cíli.

Jak často trénuje?

V podstatě každý den.

Co vy na to?

Trénuje a já se mohu starat o děti trochu víc. Tak s malými máme hodinku a půl pro sebe.

Jak ji běhání změnilo?

Já bych řekl, že hodně. Má v sobě něco, proč to člověk dělá, aby protrhl cílovou pásku.

Manželka nikdy neběhala. Tenhle závod je nějaká sázka?

To to v žádném případě. Začala nejdříve chodit po pásu do strašnýho kopce, dokonce dělala takový ten fitbox, začala chodit na jógu. A vlastně mne na tu jógu uvrtala taky. Takže vlastně u mne to není momentálně jen to kolo, ale i jóga.

Jak na vás jóga působí?

To byste se divil, co se tam děje za věci, že člověk nestačí zírat. Já chodím na horkou jógu. To teplo urychluje procesy.

Blíží hodina jógy. Těšíte se?

V podstatě se netěším. Z posilovny ale vím, že konečný pocit bude dobrý, příjemný. Jenže to vždy začne tím, že mne začnou trnout záda, jsem ztuhlý, cítím, že s tím něco musím udělat. Takže cestu na jógu beru jako nutnost. Ale co se děje potom, to je zázrak. Série cviků za tu hodinu a půl je pořád stejná, pořád se opakuje, nic se neobměňuje. Už stovky let. A postupně se startují jednotlivé orgány, všechno se nějak probouzí. No a já odcházím úplně jiný. Už se mi stalo, že jsem šel rovnou do nákupního centra, že nakoupím domů. A najednou jsem si uvědomil, že se usmívám na lidi. Oni si museli myslet, že jsem buď nametený, nebo že je balím. Takové účinky tohle cvičení má. V hlavě se stane něco tak pozitivního, že chápu ty květinové generace.

Je nějaká sportovní aktivita, do které byste nešel?

Padák. To neskočím nikdy. Ale balonem bych si let rád zkusil, tomu nějak důvěřuji. To bych hrozně chtěl.

Čím jste naposledy potěšil manželku? Jakým dárkem?

To si nevzpomínám. Ale občas přinesu kytičku. A to bez zjevného důvodu. Prostě mne upoutá na ulici a napadne mne, že by se jí mohla líbit.

Jaké květiny má manželka ráda? Karafiáty asi ne?

To byste se divil, ale zrovna ty drobnokvětý karafiáty má moc ráda. Taky pivoňky, lilie, tulipány.

Máte raději řezané květiny nebo v květináči?

Všechny kytky jsou krásné a v bytě udělají strašně moc. Je fajn, když mají oči na čem spočinout. Moje babička měla zázračný dar, zelené ruce, kytky jí moc prospívaly. To my kytičky jen zalejeme, občas prohnojíme, ale nic víc. Naše kytičky musí hodně vydržet. Jsou to takoví atleti…

Kdo je David Matásek…

David Matásek, 48 let, potřetí ženatý, tři děti, žije v Praze. Vystudoval pražskou konzervatoř. Od roku 1991 byl členem činohry Národního divadla. V roce 1995 nastoupil do Divadla Komedie, roku 2002 se vrátil zpět do činohry Národního divadla.

V současné době lze Davida Matáska vidět v Národním divadle například v rolích Le Breta v Rostandově Cyranovi z Bergeracu, v roli Estragona ve hře Čekání na Godota, ve Stavovském divadle hraje Sira Williama Catesbyho v Shakespearově Richardu III.. Účinkuje ve Viole, v divadle Palace a v Divadle v Řeznické hraje s Ilonou Svobodovou ve hře Špatná ženská.

Na televizní obrazovce ho proslavila především role Kendyho ve filmech Dušana Kleina o básnících. V roce 1987 založil spolu s Danielem Landou skupinu Orlík, působil jako kytarista také ve skupině Hagen Baden.