V sobotu jsem pobýval v Mladé Boleslavi. Tam je taky park Štěpánka. Napadlo mne, že si tam zaběhnu delší úsek. Byl podvečer a svítilo sluníčko. A já vyběhl. Na ten park mám zvláštní vzpomínku. Běhává se tam jak Silvestrovský běh, tak jarní Běh Štěpánkou. A já kdysi, tak dvacet let tomu nazad, jsem se rozhodl, že prorazím v přespolních bězích. Tak jsem se postavil na start asi desetikilometrového běhu. Běžel jsem jak o život. Šlo mi to. Myslím, že můj styl nadchnul každého. V posledním okruhu mne vylekalo hekání za mnou. V cílové rovince mne to hekání předběhlo. Tehdy asi pětašedesátiletý Přemysl Dolenský, běžecká legenda, mne prostě převálcoval. Mne, třicetiletého nadějného běžce. Doběhl jsem, tuším, předposlední. Pravda, ten poslední vzdal, takže zase takový úspěch to nebyl.

Na to jsem si v tom sobotním podvečeru, kdy svítilo slunce a pomalu začalo zapadat za boleslavský hrad, vzpomněl. Je to moc pěkný park, jeden okruh má asi dva kilometry, ale dá se tam všelijak kličkovat. I do kopečků. Přes hodinu jsem ale klusal v rovině. Zvolil jsem směr a nasadil tempíčko. A po prvním okruhu jsem zjistil, že proti mně běhají tři dámy. Pozdravil jsem každou. Dvě nereagovaly, asi si myslely, že možná jsem … no však víš, dení(č)ku, co. Třetí zareagovala, brýlatá blondýna. Vždycky jak jsme se míjeli, jsme se na sebe zúčastněně usmáli oba jsme byli upocení a běželi jsme po svém. Po hodině neběžela, ale proti mně šla. Já na ni: „Ještě chvíli!" A ona: „Ani náhodou, dneska už končím." A nadobro zmizela. A mně začaly trable. Ještě jsem chtěl chvíli běžet. Jenže jsem zapomněl, že hodina je akorát. Po té hodině nastane problém. Bradavky. Jasně, prsní bradavky, milý dení(č)ku, začaly hekat. Propocené triko se smýkalo po bradavkách a začalo utrpení. Asi si řekneš, dení(č)ku, že jsem mohl zastavit a vykašlat se na to. Taky mne to napadlo. Ale neudělal jsem to.

Já chtěl trénovat, tak jsem se nedal. S levou rukou na hrudi jsem uběhl ještě asi pět kilometrů. Pravdou je, že jakmile jsem tu levačku z bradavek sundal, trochu se mi z té bolesti motala hlava.

Zapadlo sluníčko, sešeřilo se a já po hodině a padesáti minutách, s bolavýma bradavkama, ukončil svůj nejdelší trénink.

Kamarádka u vína (jejího) a zeleného čaje (pro mne) mi pak v pozdní noci řekla, že má doma speciální náplasti, které se nemusí strhávat minule jsem, ti, milý dení(č)ku, psal, jak to po půlmaratonu bolelo, když jsem si strhával ty náplasti i s chlupy stačí, když se osprchuju a ony se pod tíhou vody pustí. Napadlo mne ale, jestli se nepustí těla, když budu upocený. Tedy uprostřed závodu. Napadlo mne to až včera. Musím se na to kamarádky zeptat.

V pondělí jsem před setměním půl hodiny klusal, ale nebavilo mne to. V úterý jsem neklusal. Neklusal jsem ani ve středu. Prostě mi nebylo nějak oká. Zato v úterý jsem byl u holiče. U kadeřníka Lukáše Kluckého na Vinohradech. On je známý tím, že pořád povídá. Hlavně o fotbale. A najednou se mne zeptal, co jako já? Myslel já a sport. On hraje fotbal a i jinak blbne, třeba posiluje. Povídám mu, že tuhle jsem dal půlmaraton a chystám se na maraton. Přestal stříhat, očka se mu zaleskla a vychrlil na mne vodopád tisíce vět. On ten maraton běžel před třemi lety. Jen tak z fleku. Prostě si řekl, že poběží, a tak běžel. Chodil (ještě chodí) s holkou a její maminka je velká běžkyně, říkal. Tak si řekl, že by to bylo super si s tchýní pokecat. Jo, ten maraton běželi spolu. Ten, co poběžím já. 42 kilometrů běželi vedle sebe, běželi to čtyři a půl hodiny a pořád tlachali. Povídal mi to, jako by to by to byla vycházka do sámošky pro chleba. No mně z toho bylo šoufl. Smál se a říkal, že by to sám běžet nemohl, ještě že běžela tchýně a měli o čem povídat. Já tam na tom křesle seděl, vlasy mne štípaly do ksichtíku, prskal jsem, protože padaly i do pusy, on nedbal na moje trable a pořád povídal. Napadlo mne, že jestli ta tchýně mluví jako on, že jim to uteklo. Pak mne dostříhal. Při odchodu mne napadlo, že on na maraton taky moc netrénoval. Potěšilo mne to. Pak jsem si ale uvědomil, že je asi tak o pětadvacet let mladší…

Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…

Autor je šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy