František Jungmann: Byli jsme vandráci, neseděli jsme ale celý den u hospody

Čundry a vandry, to byl ve své době obrovský fenomén. Kam vedly toulky po Čechách vás?

Osmdesátá léta, to bylo vyloženě období čundrů. Já jsem tou dobou pracoval v pivovaru v Lounech a nejméně jednou do roka jsem s kamarádem vyrážel na dovolenou právě do Českého ráje. Tady v okolí jsme většinou nocovali na Podháji u Modřišic, kousek od Turnova směrem na Všeň. V létě jsem míval na týden půjčenou chalupu. Ta byla naší základnou, kde jsme nocovali a odkud jsme vyráželi na pěší túry po Českém ráji. Jezdili jsme sem i na vandry, střídali jsme to s Českým Švýcarskem. A to jsme skutečně spali v lese pod igelitem, jak o tom zpívají Brontosauři.

Takže jste se po letech, kdy jste přišel do Pivovaru Rohozec, vracel do míst, která jste dobře znal.

To je pravda. Vzpomínám třeba na zříceninu hradu Kozlov nad Podhájem, Kacanovy, Hruboskalsko, cesty vlakem do Prachovských skal, na Malou Skálu nebo do Besedic… Obšlápli jsme toho hodně. Později jsem se sem dlouho nedostal, to víte, hektická devadesátá, ale v roce 2005 jsem nastoupil do Pivovaru Rohozec a vrátil se na místa, která jsem kdysi znal. Záměrně jsem mířil do míst, která jsem měl v paměti…

Jak se Český ráj za těch více než 30 let změnil?

Ani se snad nezměnila jeho příroda, ale rozhodně to množství občerstvovacích stanic a sezonních hospod. Zatímco v minulosti fungovala pouze síť restaurací a jídelen pod národním podnikem RaJ a druhá pod spotřebním družstvem Jednota, dnes si otevře vlastní kiosek kdekdo. Neskutečná změna je vidět v Příhrazech. Tamní hotel a posezení pod kaštany, to mělo úroveň a jezdili sem lidé ze široka daleka, dnes v Příhrazech chcípl pes. Podobně je tomu v případě Branžeže. Ty velké komplexy jsou zdevastované a je to škoda. Na druhou stranu těch možností občerstvit se je dnes daleko více a turista si může pivo a svačinu dát na každých pěti kilometrech.

Vlasta Horváth: Na dovolenou nebyl čas, teď si to vynahradím

Jsou místa, která se nezměnila a pořád platí za vyhlášené zastávky?

Třeba Valdštejn, Hrubá Skála nebo Hotel Králíček v Kacanovech. To jsou místa, kde se dříve i dnes zdržuje dost lidí. Ale jedna věc se s minulostí srovnat nedá a musím říct, že mě štve.

Která?

Koně. To je obrovský nešvar. Koňská kopyta rozdrbávají stezky, cesty jsou plné kobylinců a myslím, že je to i dost nebezpečné, řada jezdců totiž nedovede koně pořádně ovládat. Někde na statku dostanou půldenní školení a jede se. Když koňáky předjíždím na kole, raději oklikou. Stává se, že se koně plaší. Naposledy jsem ještě dostal vynadáno. U Kosti a kolem Plakánku to je k vidění každou chvíli. V Německu platí pro koně na turistických stezkách zákaz, vědí, že kůň patří na pole.

Mluvili jsme o pivu. Když se řekne sládek a vandr, představuji si výlet, na kterémmse dost frčí v pivu…

V pivu se frčelo, ať jsem sládek byl nebo ne. (smích) Ta naše skupina, se kterou jsem se okolím toulal, byla spíš vandrácká, a to v tom nejlepším slova smyslu. Samozřejmě jsme se každou chvíli v hospodě zastavili, dali dvě piva, ale vždycky jsme šli zase dál a za celý den jsme ušli nějakých dvacet kilometrů. Nebyli jsme takové typy, které by vystoupily z vlaku, zakotvily u první hospody a propily tam víkend.

Ivan Karlovský: Naši první cestu k moři jsem tehdy plánoval rok dopředu!

Máte z tehdejších vandrů nějakou oblíbenou vzpomínku?

Jednou jsme na tu chalupu, o které už jsem mluvil, s sebou vzali i moji sestru. A ona je tak trochu zmatkářka. Jeli jsme vlakem a ona se najednou ozvala, že prý už vystupujeme. Nedávali jsme pozor, takže jsme se začali hrnout ven. Vlak už ale dostal k pokyn k odjezdu a začal se rozjíždět. Vyskakovali jsme na nástupiště, ale mně se povedlo zachytit se při vystupování batohem na klice dveří. Běžel jsem podél vlaku, který už jel, ale konec nástupiště se blížil, takže jsem se musel vyvléknout. Batoh visel na klice a jel dál. Naštěstí ve vagonu zůstal kromě batohu také ještě jeden náš kamarád, který vystoupit nestačil, a tak mi batoh zachránil. Setkali jsme se na další zastávce.

Nebavíme se sice o 60. nebo 70. letech, ale přece, nekontrolovala vás někdy policie jen kvůli tomu, že jste se potloukali krajinou?

Vzhledem k tomu, že jsme nebyli ti hospodští povaleči, kteří trávili celé dny u hospody a jen na noc zmizeli v lese, aby se ráno do hospody zase vrátili, většinou jsme nikomu nevadili. Kromě pohledů jsme nějakému konfliktu čelili snad jedinkrát. Spali jsme někde v lese a probudili nás lesníci. Co prý v lese děláme, co jsme zač, a že na nás zavolají policii. Nakonec to skončilo domluvou. To, že na nás lidi koukali skrz prsty, se samozřejmě stávalo.

Jako odborník na pivo můžete srovnávat. Starali se o něj výčepní dřív lépe?

To musím té minulosti nechat. Tehdy pivo čepovali hospodští, kteří byli opravdu hospodští a měli k pivu lepší vztah. Zkrátka mistři svého oboru. Dnes čepuje pivo kdokoli a s řemeslem to nemá nic společného. Technická stránka věci i hygiena je dnes asi lepší, dříve ale, díky tomu, že výčepů bylo málo a proteklo přes ně víc piva, bylo pivo většinou v lepší kondici. Dnes mají výčepní kolikrát sud naražený i dva dny nebo jej tlakují vzduchem a ne inertním plynem, což pivu vůbec neprospívá. Dříve nebyla vedle vzduchu alternativa, výtoč ale byla úplně jiná.

Smečka psů z domu hrůzy skončí v útulku