V neděli 26. února se v Husově sboru, nebo-li bývalé synagoze, uskuteční pietní vzpomínka na tyto oběti holocaustu. Její součástí bude také čtení dlouhých seznamů jmen lidí, kteří byli zabiti v koncentračních táborech.

Transporty Y a Z

Historička a archivářka Irena Veverková se osudy kladenských Židů podrobně zabývá. Vydala o nich i knihu s příznačným názvem Cesta bez návratu.
„Přípravu transportů dostal za úkol předseda kladenské židovské obce. Každá náboženská obec na vytyčeném území spravovala potřeby věřících. Do té kladenské nepatřilo třeba Slaný,“ začala se smutným vyprávěním historička.

Němci určili počet Židů, kteří musí být odvezeni. Ovšem v jednom transportu nesmělo jet více než tisíc lidí. „To bylo kvůli německé administrativě,  aby je stihli přijmout do Terezína. Proto z Kladna vyjely dva takové transporty,“ vysvětlila Irena Veverková.

První vlak smrti byl vypraven 22. února 1942 pod názvem Y a vezl 800 kladenských Židů. Druhý transport Z odjel z Kladna 26. února 1942, na cestu bez návratu s ním odjelo 823 lidí.

„Tušili už od roku 1941, že to přijde, čili to nebrali jako něco nemožného. Podle mého názoru si neuvědomovali, do jaké bestiality budou vrženi. Spíše si mysleli, že budou vystěhování do nějakého ghetta, kde budou žít dál,“ uvedla odbornice.

Seřadiště

Před nástupem do vlaků byli vybraní lidé shromažďováni v budově bývalého učitelského ústavu, který se nacházel v ulici Víta Nejedlého, nedaleko kladenského divadla. „Dostávali obsílky. Ti, kteří byli zařazeni do transportu Y, se museli dostavit do 18. února. Směli s sebou mít pouze klíče od svých domů či bytů a kufr s osobními věcmi do určené váhy. Nic víc,“ podotkla Veverková.

Do druhého transportu Z, museli přicházet od  23. února. Do tříd ústavu dali slamníky a na nich trávili lidé dny, které jim zbývaly.
„Tato časová prodleva byla proto, aby německá administrativa stihla překontrolovat, že Židé své domy odevzdali v pořádku. Až do takové zrůdnosti to měli vymyšlené,“ dodala historička.

V ony osudné dny byly stovky lidí seřazeny do osmistupů a vedeni ulicí Víta Nejedlého až k divadlu. „Pak dvakrát zahnuli doprava a dostali se do místa, odkud nebylo úniku. Z jedné strany byla vysoká zeď a z druhé vagony. Tehdy vedla těmito místy vlečka do závodu Poldi, čili odtud jeli na nádraží a pak do Terezína,“ popsala Irena Veverková.

Transporty odjížděly celé rodiny, včetně dětí. Na ty nebyl vůbec brán ohled. Později byli rozděleni muži, ženy a děti, podle zdravotního stavu či věku.
„Petr Herrmann, syn kladenského lékaře, byl s rodinou zařazen do transportu Z. Válku přežil a vzpomínal, jak byli s otcem rozděleni hned po vystoupení z dalšího transportu, který je odvezl z Terezína do Osvětimi. Petr Herrmann přežil. Jak sám říkal, měl velké štěstí. Poté, co mu bylo zakázáno studovat na gymnáziu, začal se učit autoelektrikářem a jeho znalosti mu zachránily život,“ okomentovala archivářka.

Zabavený majetek spadl do německé správy. V domech bydleli okupanti a kolaboranti. Konkrétním příkladem je případ kladenského zubaře Viléma Jelínka. Jelikož žil ve smíšeném manželství, transporty v roce 1942 ho minuly. Bydlel ve vile v Maroldově ulici. V prvním patře měl byt a v přízemí ordinaci. Na rozkaz se museli s rodinou přestěhovat do ordinace a v prvním patře začala bydlet německá rodina.