Tam nahoře v oblacích se cítil skvěle. Když si nazul lyže a spustil se ze skokanského můstku, byl šťastný. Poprvé si skočil v den svých šestých narozenin „Plachtil jsem tehdy asi dva metry," směje se. Nejdéle letěl v Planici – 202 metrů. To na odrazovou hranu můstku mířil rychlostí přes sto kilometrů v hodině.

Naposledy si zaskákal v roce 2008. Pak pověsil lyže na hřebík. Měl strach. Rok před tím o jeho hrůzostrašném pádu v polském Zakopaném mluvil celý svět. Český reprezentant Jan Mazoch byl po prvním kole patnáctý. Foukal vítr, zkrátka bylo hnusně. Spustil se z lavičky ke druhému skoku. Na další dlouhé dny si nepamatuje.

Odrazil se a po dvou vteřinách bylo jasné, že je zle. Vítr ho sfoukl, on se přetočil a po dalších dvou vteřinách dopadl nekontrolovatelně na doskočiště. Další vteřiny jeho bezvládné tělo klouzalo desítky metrů jako hadrová loutka, až se zastavilo. Honza upadl do bezvědomí a celý areál ztichl.

Dlouhé bezvědomí v polské nemocnici, probuzení a transport do pražské Ústřední vojenské nemocnice. Velká podpora celé rodiny a tehdejší přítelkyně Báry, která byla těhotná, znamenala pro Honzu doslova zázrak. Začal si uvědomovat svět, začal rehabilitovat. K nelibosti všech si trval na svém, že se na můstek vrátí.

Za necelý rok zase skákal

Byl jako beran a za necelý rok opravdu stál na můstku. Zase skákal. To už měl dceru a byl ženatý. Pak se s ním rozloučil jeho slovinský trenér, který pro Honzu byl nejen trenérem, ale také velkou oporou. Když bylo krásné počasí, skákal v pohodě. Jakmile foukalo, do mysli se stále častěji vracely obavy a strach. Pak řekl celému světu: „Dost! Končím!"

Milovaným skokům na lyžích, které mu mnohé daly, ale také málem vzaly život, zůstal věrný. Na televizní stanici Eurosport komentuje závody světového poháru. A každoročně pořádá ve Frenštátě pod Radhoštěm Memoriál Jiřího Rašky. Olympijský vítěz z Grenoblu 1968 byl jeho děda. Byl tím, kdo malého Honzíka už ve čtyřech letech přivedl ke skokanskému můstku.

Hrozivý pád změnil Honzovi zásadně život. Když se dostal z nejhoršího a zanechal skoků, měl doma manželku a dvě dcery. Začal pracovat v elektroskladu. Změna kočovného v poklidný rodinný život Honzovi neseděla. Zkrátka to doma s manželkou neklapalo. „Rozhodl jsem se rozvést. Následně jsem zvedl kotvy a z malého Frenštátu se přestěhoval do Prahy," popisuje stručně svůj další životní milník.

S nyní už bývalou manželkou Bárou vycházejí prý dobře, Honza jezdí každý druhý víkend do Frenštátu za dcerami. O prázdninách si je bere k sobě do Prahy. Dcery, šestiletá a devítiletá, však nejsou v Praze bez dětských kamarádů.

Jejich tatínek si přede dvěma lety našel přítelkyni, která vychovává dva zhruba stejně staré syny. „A to je u nás pořádně živo. I proto jsem musel koupit větší auto, abychom se tam všichni vešli. Rádi jezdíme s dětmi na výlety, za poznáním, užíváme si to," řekl.

Radost z každé sehnané koruny

Profesi skladníka vyměnil Jan Mazoch za zcela jinou oblast – začal se věnovat těm, kteří potřebují pomoc druhých. Možná podvědomě cítil, že i on se mohl dostat do role toho, kdo podanou ruku potřebuje. Nejprve zakotvil v SOS dětských vesničkách a v obecně prospěšné společnosti Maturus.

V současné době pracuje v Nadaci Jedličkova ústavu, kde má na starosti především shánění peněz a zajišťování mediální podpory akcí určených pro děti a studenty Jedličkova ústavu, ale i dalších zařízení, se kterými NJÚ spolupracuje.

„Mám radost z každé sehnané koruny, z každé zajištěné pomůcky. Jsem na začátku každého projektu. Na jejím konci je hmatatelný výsledek – zaplacený asistent, zaplacený rehabilitační pobyt, kompenzační pomůcka. Z toho mám velkou radost a jsem rád, že se nám to v "Jedli" daří," řekl.

Třicetiletému Janu Mazochovi chybí snad jediné - děda. Jiří Raška. Olympijský vítěz zemřel před čtyřmi lety. Byl to on, kdo ho přivedl ke skokanskému můstku, kdo ho na prahu puberty trénoval, ten, s kým konzultoval každý skok.

„Vím, že děda vždy toužil, abych také získal olympijskou placku jako on. O to více na něj vzpomínám a těší mne, když vidím, jak ho lidé měli rádi. Snad děda v nebi nesmutní, když vidí, jak dokážu sehnat peníze, které pomohou těm, kteří měli méně štěstí než já při mém dršťkopádu," uvedl Mazoch.

'Tak nebyl to zrovna ladný pád'

Každý rok, 20. ledna, Honzovi zazvoní telefon. Jeho bývalý manažer a přítel mu připomene, že je to den, kdy se podruhé narodil. „Když jsem viděl videozáběry z onoho pádu, tak jsem jen pokrčil obočí a řekl: „Tak nebyl to zrovna ladný pád." Nyní je to pro mne úsměvné, ale je mi jasné, že mnohým lidem zatrnulo. A je mi jasné, že když se řekne Mazoch, mnozí automaticky řeknou: Jo, to je ten, co si tehdy parádně rozbil hubu."

O své současné náladě mluví s klukovskou jiskrou v očích. Jakoby stál zase na můstku, který se mu občas zjeví ve snu. „Jsem spokojen. Můj život má smysl. Stačilo málo a pomoc bych potřeboval já. Když si uvědomím, co pro mne blízcí s mojí bývalou manželkou tehdy udělali, jsem moc pyšný a hrdý, že tyhle lidi mám. Moc mi pomohli, bez nich bych byl kdo ví kde. Slovo díky nedokáže vyjádřit, co k jejich podpoře a práci se mnou cítím," mluví tiše.

Právě jeho blízcí zažili před devíti lety v nemocnici zajímavé okamžiky. Zatímco on si myslel, jak krásně a plynule mluví, oni jen zírali. Mluvil, ale v jeho řeči nebyla souvislost. A on se rozčiloval, že mu nerozumějí.

„Postupně se vše vyladilo. Naštětsí pád nezanechal následky. Mám sice určitá omezení, co nesmím dělat, ale to je pochopitelné. To mne už bude provázet celý život. Třeba padákem skákat nebudu a do boxerského ringu také nevlezu. Ale proč bych to dělal? Život pro mne má smysl. Mám dvě krásné holky, vlastně čtyři hodné a neposedné děti a skvělou přítelkyni. K tomu práci se zapálenými kolegy. Práci, která má smysl. Mne tenhle život prostě baví," dodal.

Čtěte také: Skokan Mazoch: peníze sháněl pro sebe, teď je shání handicapovaným