Kliknutím zvětšíteA jsou tu Zálezlice. Obec, která před patnácti lety byla symbolem ničivých povodní. Po povodni ale není skoro vidu ani slechu. Jen na zdi u jednoho z domů čára, kam se voda dostala. Zase nás mrazí. Na návsi jak V Kozárovicích, tak v Zálezlicích autobusová zastávka. A pomalovaná veselými motivy. Z vodního světa. Jakoby černým humorem chtěli lidé v obou vsích zapomenout.
Starosta Jiří Čížek před patnácti lety byl „obyčejným“ občanem. Povodeň ho vyburcovala k tomu, že pět dnů nespal a organizoval pomoc. Změnil tak vlastně svůj život. V komunálních volbách se stal místostarostou a posléze v roce 2010 starostou. Tím je dodnes. On má velký podíl na tom, že se na Zálezlice nezapomenulo. Mediální obraz tvořil z velké části právě on.
Pane starosto, když jsme přijížděli, u Kozárovic nám došel humor. Máte to taky někdy tak, když se blížíte domů?
Věřte mi, že ne. Možná je to tím, že jsem tady od narození. Možná je to tím, že jsem si ten povodňový průšvih prožil od začátku do konce. Do dneška. Dneska to ale průšvih už není. Tou prvotní chvílí jsme si ale prošli všichni. Nejhorší to bylo v samotných okamžicích po opadnutí vody. Najednou jsme si navzájem říkali, že se nám to snad jen zdá, že to snad ani není možné. Tady jezdila nákladní auta, bagry, válce, bylo to tady jako po válce. Každý okamžik povodní byl děsivý, ale zpočátku to šlo všechno neuvěřitelně rychle. Ty minuty a hodiny se proplétaly a nám to všechno došlo, až když voda opadla. Stáli jsme a jen zírali a říkali si: Tady byl domek, tady bylo tohle a tady tohle. Byli jsme jak v Jiříkově vidění. On ten čas byl neskutečně hektický. Celý den makáte, pak padnete, na chvilku zamhouříte oči, a hned zase jedete znovu. Takhle to trvalo pět dnů a pět nocí.
A pak přijel politik, a když to viděl, řekl vám, že na obnovu vesnice stačí jeden větší panelák, že?
Jo. To jsme slyšeli na vlastní uši. Vážně. Už nevím, jak se ten politik jmenoval, ale my jsme ho z vesnice vlastně hnali svinským krokem. Děsně nám hnul žlučí.
Myslíte, že to myslel vážně? Nebyl to vtip?
Tehdy to řekl tak, že jsme to brali vážně. Ale zpětně si říkám, zda to neřekl schválně, aby nás ještě vyprovokoval, že tohle není cesta a že se máme semknout.
To se mu podařilo.
Jo, podařilo. Ale hodně riskoval vůči svému zdraví. Byli jsme hodně naštvaní.
Když se nebe zatahuje a objevují se mraky, napadá vás, že by třeba zase…
…mohla přijít velká voda?
Ano.
Tak kdybychom na tohle mysleli u každého mráčku, nemohli bychom tady žít. Tak myslet prostě nejde. Víte, jakmile vidíme na radaru, že bude pršet, radujeme se, že nebudeme muset zalévat. Takhle to tady máme. Všude bojují proti suchu, tak jsme proti němu taky začali bojovat. Jenže „broučkologové“ mají přednost úplně přede vším. Nějaká žába a mlok zastaví třeba kompletní projekt na jezírko, které v případě sucha může být velice přínosné. Tak to v dnešní době je – to je opak povodně. Musíme se potýkat s jedním i s druhým.
V těch tragických dnech srpna roku 2002 se spousta lidí kolem vaší obce takzvaně „živila“. Politici byli vidět, mnozí slibovali, postupně zájem opadl. A stavba protipovodňové hráze byla realizovaná až po deseti letech. Jak si to vysvětlujete?
Ono je to v principu jednoduché. Tak je to po každé povodni. Vezměte si, že je povodni a všichni říkají, co se všechno bude dělat, jak se uvolní peníze. Najednou uteče čtvrt roku, půl roku, rok a nikdo si ani nevzpomene. A narážíte na to, že slyšíte za rohem šepot: „Ona ta voda nepřijde, tak co?“ Jenže on je vtip v tom, že ona přijde. A jede se znovu, ve stejném rytmu. Já říkám, že člověk musí využít první vodu, kdy ruka páně je otevřená, další pokus se nebude opakovat. A druhá věc je ta, že jen si to zkuste - zrealizovat takovou stavbu, 36 dotčených pozemků, to není legrace. Ne každý vám na výkup pozemků kývne. Stejně tak dotační a další jednání, to je maratónský běh. Řeknou Ne!, tak jdete znovu, až poosmé kývnou. Nesmíte to vzdát, musíte být jako buldok, musíte hledat cestičky, jinak nic nedokážete.
Kolik hráz stála?
Původně měla stát 148 milionů, ale my jsme ušetřili sto milionů. To bylo způsobeno takzvaným soutěžením, kdy jsme hledali nejlepší a nejlevnější variantu. Hráze měla být původně dlouhá symbolických 2002 metrů, což navrhli vysokoškolští studenti. Ti zároveň navrhli tvar hráze do šipky směřující na soutok Labe s Vltavou. Odborníci řekli, že to není reálné, a tak nakonec nemá hráz tak ostrý tvar a je o 502 metrů kratší. Je tedy dlouhá 1500 metrů.
Po vzoru Německa jste postavili ve vesnici sklady.
Máme dokončenou první etapu protipovodňových skladů. V podstatě jde o to, že za budovou bývalé školy v místech, kam se voda nedostane, jsme vybudovali skladové prostory, kam si v případě povodně rodiny z ohrožených domů odnesou své věci do úschovy.
Budou na to mít čas?
Jasně. Máme přehled, jak voda postupuje. Lze říci, že víme minimálně dva dny dopředu, že bude problém. Když to zlehčím, tak když v Českých Budějovicích budou na náměstí vymetat vodu, musíme očekávat průšvih a musíme se vystěhovat. Lidi se stihnou vystěhovat, ale kam to vše dají? K sousedům na kopeček? K příbuzným? Ano, ale jak dlouho to tam mohou mít? Brzy jim to bude vadit. Nebo někam k někomu na druhý konec okresu? To je stejné. Inspirací nám bylo Hřensko a sousední Německo. Zatímco v Německu tohle funguje na jedničku, v Hřensku se jen dohadují.
Kolik vás tyhle úschovní prostory stály?
První etapa 1,8 milionu korun. Téměř vše hradil Středočeský kraj, my měli pětiprocentní spoluúčast. Do prostor o rozměru 12 krát 20 metrů se vejde deset rodin. A protože jsme ušetřili z hráze, mohli jsme si koupit ještě loď. Ta, spolu s další obecní technikou, je uskladněná právě v těchto prostorech, její vyvezení trvá jen pár minut. Připravujeme se na druhou etapou, protože v Kozárovicích je ohroženo 22 rodin.
Máte v obci hospodu?
Nemáme. Před časem to provozovatel zavřel. To víte, pro 411 obyvatel obce, pouze pár štamgastů, to není na uživení, a hospodu dotovat nechceme.
Narážím na to, kde se lidé scházejí?
Hlavně na fotbale. Podařilo se překonat hádací období, byly nějaké problémy, ale ty jsou vyřešené. A pak se lidé scházejí v budově bývalé školy naproti obecnímu úřadu, kde je v přízemí kulturní centrum, v patře navíc ubytovna. Dole se koná mnoho akcí, které organizuje obec, fotbalisté, baráčníci, myslivci, sokolové.
Říká se, že všechno špatné je pro něco dobré. Platí to i o vás a roku 2002, kdy 121 objektů muselo být zbouráno?
Nebyly to jen domy, byly to i objekty jako garáže. Ale domů bylo šest desítek, třetina obce. Kdyby se ten nešťastný 15. srpen neobjevil, kdo ví, jak by obec vypadala. Posuďte sám, že naše obec není ošklivá.
Není, naopak bych řekl, že je velice pěkná.
Vidíte, takže k něčemu dobré to bylo. Samozřejmě to období po povodni bylo kruté. Dneska už to, nadneseně řečeno, všechno odvál čas. Vzpomínky jsou bolestné, ale většina domů by nebyla nových.
Jak nyní sledujete počasí?
Sledujeme ho běžně z médií. Máme ale vytvořenou svoji aplikaci, která nám jasně ukazuje výšku hladiny vody v řece, průtok a srážkoměr ve v pražské Chuchli a ve Vraňanech. Tak si dnes dokážeme odhadnout postup případně vody. A protože mobil je sice fajn, ale stoprocentní stejně nikdy nebude, koupili jsme dvacet vysílaček, kdy obsáhneme celý katastr. Když bude třeba, pošleme lidi proti proudu a oni nám dají jasný signál, jak se voda chová. Ona se totiž každá voda chová pokaždé jinak.
Povodní dotčené domácnosti dostaly určité peníze. Už kdysi jste řekl, že tohle vyvolalo v obci hašteření.
Obec dávala za spadlý dům nevratných 210 tisíc korun nevratných. Bylo vypsané povodňové konto, do koruny bylo rozdané. K tomu kraj dal 30 tisíc, něco stát, charita. Každý měl jinou pojistku. Někdo se zadlužil více, jiný méně. A objevila se klasická obyčejná lidská vlastnost – závist. My jsme ale byli trochu na tohle připravení. Když za námi přijeli zástupci Troubek, tedy moravské vsi, podobně postižené, říkali: „Hele, bude to takhle: Všichni budou spolu solidární, ale vzápětí se to rozhádá, půl roku až rok.“ Měli pravdu. U nás se mnozí hádali doslova jako psi. První domy se postavily, ten má kachličky a ten tohle a už se hádali. Ale to je prostě lidská vlastnost, s tím se nedá nic udělat. Tak to mělo být a tak to bylo. Prostě jsme věděli, že tohle patří do našich životů.
Zatímco mnozí z postižených obcí odháněli novináře, povodňové turisty, vy jste je naopak vítali, že?
Přesně tak. Jsem zastáncem toho, že když něco chcete, musí se o vás vědět. Tak to prostě je. Proto jsem nikoho nikdy neodmítl. Sedět v koutě a čekat, že někdo přijde? Naivní. Maximálně zloději. Někdo vyhazoval povodňové turisty, my jsme je naopak zvali. Přišli turisti, přišly peníze, tak to prostě je. Přišel pár důchodců a dal stokorunu. Přijel chlapík, a že dá půl milionu. Netoulali se nám tady volně, ale provezli jsme je po obci a řekli, že když chtějí dát peníze, máme tu zřízené konto, nebo mohou dát peníze konkrétním lidem. Nikdy jsme ale neřekli, tomu dejte, tomu nedávejte, tomu víc. Bylo to na nich.
Pane starosto, proč jste tady rád? Proč tady žijete?
Narodil jsem se tu, mám tu rodinu, přátele, známé. Jsem starosta, i když zítra nemusím jím být, a mám zodpovědnost za lidi. Jsem tady zvyklý, je tu klídek a pohoda, tedy když zrovna nehučí pískovna. A mám radost z toho, že se tu něco vybudovalo, posun je veliký a je znát na každém kroku. Jsem rád, že na tom mám svůj malý podíl. Víte, když se podívám na tyhle fotky, které vám ukazuji, najednou jsem o patnáct let zpátky. Jakoby to bylo včera. Nebo před hodinou. V hlavě mi to bleskne, jaké to tehdy bylo a že to vážně nebyla sranda. Probleskne mi myslí spousta osudů mých spoluobčanů a jejich příběhů. Byly to vážně těžký časy. Je to už dávno, strašně dávno, ale nikdy bych to nechtěl zažít. Víte, s velkou vodou se nedá bojovat, hrozbu velké vody musíte přijmout a musíte se s vodou sžít. Skamarádit se s ní. Ona to snad vycítí. Ale kdo ví…
41
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
