Pamatujete na nějaký zážitek ze druhé světové války, kdy jste byl ještě dítě?
V březnu 1945 mě lstí vylákala parta Hitlerjugend na Černý vrch na pražském Smíchově. Tam mě zbili a shodili ze svahu. Roztrhané sváteční šaty, bolest a samá krev. Vidělo to mnoho sousedů. Při květnové revoluci přivedli ty mladé hitlerovce pod náš činžák. Podávali mi kopist, předmět, jenž tvarem připomíná baseballovou hůl, a chtěli, abych si to s nimi vyřídil. „Zajatce nebiji,“ prohlásil jsem. Mám dojem, že to ovlivnilo můj osud.
　
Jak jste se dostal k létání?
Po válce jsem nastoupil do Gymnázia v Ústí nad Labem. Chtěl jsem na vojnu, ale ze školy to prakticky nešlo. V kvintě jsem, k nelibosti rodičů, utekl pracovat do autodílny. Odtud nebyl problém dostat se na školu důstojnického dorostu. Dodělal jsem si maturitu. Ve škole byl nábor do leteckého učiliště. O letadlech jsem hodně věděl, nedoufal jsem ale, že se k nim dostanu. Přihlásila se skoro celá škola. Vybrali nás dvanáct.
　
Jaké byly podmínky výběru?
Hlavně zdravotní stav. Tři dny prohlídek v ústavu leteckého zdravotnictví. Oči, uši, končetiny, funkce všech orgánů. Zátěžové testy, noční vidění, i na mozek došlo a na inteligenci. Potom cesta na Slovensko do leteckého učiliště. V Prešově jsem létal s C-105 Trener, v Trenčíně C2 Arado96, v Prostějově IL–10 Šturmovik, Němci zvaný Betonbomber. Nebyl z betonu, ale silně pancéřovaný. Učiliště jsem dokončil v létě 1954. Následovala služba v Českých Budějovicích, Bechyni a zpět v Budějovicích. Létal jsem s typy letounů MiG-15, MiG-19S, MiG–21F, MiG–21PF. V letech 1958 až 1959 jsem byl převelen do leteckého učiliště jako instruktor létání. Vycvičil jsem pět žáků na MiG-15.

Jaká vaše letecká akce vám vám nejvíce utkvěla v paměti?
Koncem šedesátých let se každoročně konala armádní soutěž v přepadech nízko letících cílů, takzvaný volný lov. Určeným prostorem, asi 20 krát 30 kilometrů, postupně prolétávaly L-29, MiG-15 a MiG-21. Úkolem bylo je zachytit a nafilmovat fotokulometem. Dvakrát jsem soutěž vyhrál. Poprvé samostatně na MiG–21F, podruhé ve dvojici s J. Voců na MiG–21PF. Také jsem dokázal nepozorností poničit při přistání MiG–15 a odhodit za letu přídavné nádrže na L-29.
　
Byl jste v ohrožení života?
Nejednou. Při letecké nekázni na MiG-15 bylo vybrání nízkého výkrutu tak nízko, že tu trávu vidím dodnes. Dále při nočním cvičném přepadu trojice bombardérů TU-16. Letěli tři za sebou, prvního jsem viděl jasně na radaru. Ostatní dva ne, protože byli skryti v oblaku rušení, které vypouštěl první. Zaútočil jsem s přebytkem rychlosti, nahrál zápočtovou dávku. Vtom jsem vlétl do takzvaného úplavu druhého. Otočilo mě to na záda a já jsem nad ním proletěl tak blízko, že jsem na okamžik viděl jeho osvětlené přístroje. Bylo by toho více.

Létal jste také ve formaci?
To se létalo stále. U každého stíhacího a stíhacího a bombardovacího pluku bylo teoreticky možno sestavit dvě až tři akrobatické skupiny. Prakticky byla jedna u každého pluku, jenž měl asi čtyřicet pilotů. V podstatě jsme amatéři, v porovnání se Západem nebo Ruskem, kde skupinovou akrobacii létají výhradně k tomu určení profíci. Mluvím o normálním létání. Skupinová akrobacie je náročná a nebezpečná.
　
Létal jste také akrobacii?
Samozřejmě. To je základ manévrového vzdušného boje. Američané v tom ve Vietnamu poněkud zaostávali, proto museli zřídit Top Gun. Češi i Slováci mají asi akrobatické geny. Těch mistrů světa! Naši armádní piloti neměli v soutěžích v Anglii po převratu konkurenci.

Jaká destinace vás, když jste později dělal pilota civilního letadla, nejvíc zaujala?
Indie. Byl jsem oblíben mezi chudými, vlastně i bohatými. Snažil jsem se jim přizpůsobit i oblečením. Létal jsem tam často, hodně fotil a vždycky jsem jim obrázky přinesl. Jednou mě to vytáhlo z maléru. Zaujal mě pochopitelně i New York. Tam jsem dokonce dostal přímou nabídku zaměstnání. Legrační situace.
　
Cestoval jste rád kvůli fotografování?
Mě vždy bavilo létání. Koníček ve fotografování byl navíc, vždy jsem investoval dost peněz do kvalitní výbavy.

Co vás přivedlo na Kladensko?
Manželka, sestřička v kladenské nemocnici, a dům, ve kterém bydlíme. Dobré spojení, nemám totiž auto, je to od nás kousek do lesa i blízko do Prahy.
　
Jste v kontaktu s nějakou leteckou školou?
Ne. Přivítal jsem převrat roce 1989. Později jsem se začal distancovat. Naši vojenští piloti jsou příslušníky NATO. Stýkám se pravidelně jen s piloty své generace. Současný můj vztah k režimu silně ovlivňují vrazi Mašínové a Libye.
　
Dostanete se k létání i dnes?
Ne. Jsem už na to starý. Z koníčků mi zůstalo fotografování, radioamatérství a zázračný internet.

Měl byste zájem vystavit své fotografie?
Dnes už to umí i malé děti. Chtěl bych mít výstavu k osmdesátinám. Třeba se to povede, materiálu mám nadbytek. Ale mé snímky si mohou zájemci prohlédnou už nyní v zastavárně ve Vodárenské ulici v Kladně, kde je mám vystavené.

Rostislav Sáček
Narozen 18. března 1934.
Bývalý pilot stíhaček a také civilních dopravních letadel.
Létal na C-105, C-2, IL-10, MiG-15, MiG-19, MiG–21 F a PF, C-11, L-29, IL-18 a IL-62.
Rostislav Sáček je ženatý. Má jednoho syna, který se věnuje hlasové syntéze (elektronické předčítání textů z počítačů a mobilů).
Fotografuje, filmuje, natočil několik audio CD orchestrů a country skupin. Zajímá se o vojenskou historii a zbraně. V padesátých letech získal první třídu v rychlopalbě z pistole na olympijské siluety.
Rostislav Sáček má vystaveno asi 100 fotografií v kladenské zastavárně ve Vodárenské ulici.

Autor: Marek Pirner