Těmi, kdo stáli na počátku vzpomínkové akce jsou Antonín Nešpor, syn lidické ženy Anny Kohlíčkové, a Milena Mestecká, která se s dalšími dobrovolníky vydá i letos na historickou trasu.

„Každý rok je nás na cestě Ravensbrück Nový Bor o něco víc. Někdo se připojí jen na jednu etapu, jiní na více, jak má kdo čas, možnosti a výdrž. Někdo se vydá raději na kole, někdo sám, jiný s celou rodinou, přáteli.

A někdo přijede dvaadvacátého května na přivítání v cíli v Novém Boru u Lidické lípy, tedy ve stejný den, kdy sem došly Lidické ženy v roce 1945. To se také cení," říká iniciátorka pochodu.

Většina účastníků si chce letos svou trasu zopakovat, někdo přidat další kilometry.

„Všem za to patří dík. I vám, kteří se vydáte na pochod letos. Nemohu tu zmínit jména všech, kdo se přidali. Nejdříve to byli přátelé a kamarádi, loni skupina lidických, i potomci přeživších, to bylo ohromné.

Zareagovali na povídání o pochodu loni v dubnu v lidické Oáze. Za necelý měsíc byli připraveni vyrazit," dodává Milena Mestecká. Podle svých slov už zná trasu bezpečně. Prošla ji celou čtyřikrát, je to zkušenost šlapat přes tolik měst a vísek pěšky, po svých.

Po cestě je spousta zajímavého, krajina i cesta je poutavá. Na severu oblast jezer a velkých řek, více na jih prochází trasa oblastí Horní Lužice, leckterému nápisu v hornolužické srbštině my Češi rozumíme, až je to někdy úsměvné.

A pak už se z německé roviny dochází k českým horám, Lužickým. Na zastavení sice moc času po cestě není, každý den je totiž potřeba zvládnout průměrně pětatřicet kilometrů. Ale rozhlédnout se a povídat se dá vždycky a o všem, třeba i o tom, jak to mohlo tehdy v roce pětačtyřicet vypadat.

Ale i o lecčems jiném. „Abych nemusela víc vyprávět pojďte se letos přidat i vy. Je to zkušenost, na kterou se nezapomíná," uzavírá pozvánku Milena Mestecká.

Propozice pochodu od 8. - 22. května

K jádru pěších turistů se může přidat kdokoliv na trati. Jedinou podmínkou je, že zvolenou jedno, či vícedenní trasu bez potíží zdolá. Pochod je na vlastní nebezpečí vlastními silami a vlastním zásobením i noclehem. Je třeba mít neustále na mysli, že pochod jde po stopách transportu smrti. Aby byla zachována autentická trasa i podmínky pochodu uskutečněného ženami, které byly tři roky internovány v koncentračním táboře Ravensbrück, je třeba se přizpůsobit i podmínkám, za kterých transport na konci války probíhal. Na cestě ženy neměly možnost ubytování po cestě zajít do restaurace spalo se většinou pod širým nebem na nepřátelském území, kde pomáhaly samy sobě. Dvě věci, které se pro ně změnily, když uprchly z transportu smrti, že pokud jedna druhé pomohla, tak je zato auzérky ani esesmani nezbili. Hlavně se už nemusely obávat, že je esesmani jdoucí na konci každého transportu, zastřelí, když si budou potřebovat během transportu odpočinout. Strach ze smrti je ale po cestě nepřátelským územím nikdy nepřešel.