Na vlastní kůži: Kladno jsem přežila, ale jen o fous

„Nedělej to! Víš, že nejsi moc šikovná. Venku bude zima a bude to klouzat. Znáš se. Určitě se ti něco stane.“ Od té doby, co jsem doma řekla, žehodlám absolvovat zimní variantu závodu Přežít Kladno, jsem doma neslyšela nic jiného. Nutno podotknout, že v podle propozic znamenala účast zdolání asi pětadvacetikilometrové trasy na kole. Na ní čekalo deset stanovišť s různými úkoly.

Když už jsem vlivem těch řečí začala o správnosti svého rozhodnutí pochybovat, bylo pozdě. Stála jsem se svým parťákem Honzou Malinou z Hostouně (pozn.: vytvořili jsme tým s názvem Rakousy, podle letního tábora, na který jezdíme) na startu v občerstvení na letním koupališti u Sletiště. Už nebylo úniku. Naštěstí.

Michaela Štáfková ze Sportovních areálů města Kladna všem osmnácti týmům vysvětlila vše potřebné a především bezpečnostní pravidla. Při registraci jsme dostali dvě igelitové tašky s věcmi od sponzorů a také kulaté oplatky.

Do stratu zbývalo třicet minut a má fantazie podpořená nervy začala pracovat na plné obrátky. „Ta oplatka nebude jen tak. Tam bude určitě nějaká indicie,“ přemýšlela jsem a s vytřeštěnýma očima sledovala, jak ji Honza s klidem baští. Snědla jsem jí také, ale snad nikdy jsem nejedla žádné jídlo tak opatrně. A především jsem si vryla do paměti všechna písmena a obrázky, které na reklamní oplatce byly. Pamatuji si je dodnes.

Další nervový šok mi způsobil fakt, že jsme před startem nedostali žádnou mapu. „Co budeme dělat,“ ptala jsem se, zralá na panáka, zoufale svého zcela klidného parťáka. „Takže budeme startovat,“ ozvalo se od pořadatelského stolku. „Družstva budou vybíhat ze dveří. V místnosti pro plavčíky dostanete po splnění intelektuálního úkolu mapu a další potřebné propozice,“ oznámila všem osmnácti družstvům Michaela Štáfková.

„Nebojte, úkol si můžete vybrat, určitě ho splní každý,“ reagovala na obecné hučení organizátorka. Začalo vyvolávání družstev. My, družstvo číslo 15, pořád nic. Už bych chtěla startovat. Tohle čekání mě drtí. Jen na to pomyslím, volají nás. „Rakousy za tři minuty na start!“

A je to tu. Všechno dopnout. Ještě jednou si pro jistotu zavázat tkaničky u bot. Nasadit helmu. Vydechnout. A už se oba řítíme ze dveří rovnou na intelektuální úkol.K mému překvapení jsme ho zvládli vcelku rychle. Dostáváme mapu a instrukce jak najít deset stanovišť. A tři lampionky s indiciemi, podle kterých nalezneme cíl.

„To bude v pohodě. To vím, kde je,“ kouknu zběžně do mapy a běžím ke kolu. Vyrážíme. Jak nám bylo řečeno, nejtěžší úkol má číslo devět, čili je poslední. Nachází se u Dubské ulice, v budově jakési firmy. Rozhodli jsme se proto postupovat od devítky k jedničce. Zda to bylo dobrý nápad, nemohu pořád objektivně posoudit. Asi jo. Ale naše první stanoviště jsme hledali pěkně dlouho. A jak to tak bývá, když jsme ho konečně objevili, zjistili jsme, že jsme kolem něj vlastně několikrát projeli.

Indicie zněly takto: Soutěžící se musí dostat na křižovatku Huťské, Průmyslové a Dubské ulice. Dále pokračovat asi padesát metrů po Dubské ulici a zahnout nahoru doprava. Po ujetí dalších asi padesáti metrů je po levé straně za zeleným drátěným plotem budova. Po vstupu do objektu přes zelené plechové dveře je potřeba opatrně vyjít do prvního patra, kde budou čekat organizátoři.

Víte kde jsme měli hledat? My jsme se museli zeptat v kantýně. Když už jsme našli náš první cíl, čekala nás skutečně ta nejtěžší disciplína: Cesta do nebe.

Název poměrně uklidňující, realita zcela jiná. Úkolem soutěžících jsou po oblečení lezecké výstroje, ochranné helmy, krátké instruktáži a kontrole vybavení instruktorem, lanové aktivity – vylézt po laně do výšky 22 metrů pro muže a do 16 metrů pro ženy.

Pořád mi nedochází, co vlastně budu dělat. I když po laně šplhá Honza, jsem stále klidná. Vypadá sice poněkud červeně, ale to přece nic neznamená.
Jsem na řadě. Moje ruce, nohy, břicho, všechno. Nebyla to žádná cesta do nebe, ale do pekla. Už jen proto, že čím déle jsem lezla, tím mi bylo větší horko. Po odjezdu ze stanoviště jsem zralá na odvoz, ale na druhou stranu jsem na sebe velmi hrdá, že jsem to zvládla. A organizátoři nelhali. Byla to nejtěžší disciplína. Nic namáhavějšího jsme už nedělali.

Na příštím stanovišti nás čekal slalom s dřevěnou cívkou od kabelů. Tentokrát v ulici Manželů Topinkových. Další úkol nás zavedl do pískovcového lomu u Švermova. Zde Honza překonával traverz ve výšce několik metrů, navíc s sebou musí mít balík dřeva.

Poté jsme nasměrovali kola do Hornického skanzenu Mayrau. Zde jsme hledali objekt označený jako Homole, v jehož chodbách byly vyvěšeny základy první pomoci. Museli jsme se je naučit. Prý se nám budou ještě hodit.

Na Cimrmanském v Kladně-Rozdělově jsme lyžovali v páru, ale jen se třemi lyžemi. V překladišti městského podniku služeb nad Libušínem na nás čekala stavba sněhuláka z pneumatik. Další naše cesty vedly do turistické základny Labyrintu v Libušíně, na hradiště sv. Jiří a ke hřbitovu u Srb.
Dlužno dodat, že vše jsme zvládli. Cesta byla také vcelku v pohodě, až na lesní trasy. Ty byly dost namrzlé.

Po pěti a půl hodinách jsme dorazili do cíle, kdy jsme se ještě pokoušeli rozdýchat figurínu. Marně. Zřejmě jsme nastudování textu ve tmě Majrovky podcenili.

Co dodat? Už aby bylo září! Závod Přežít Kladno se bude konat znovu!