Stmívá se, začíná mi být už trochu zima, když před redakcí Kladenského deníku zastavuje služební vozidlo Policie ČR. Dnes v něm strávím celou noc po boku dvou nadstrážmistrů, Ondřeje a Václava.

Má služba na rozdíl od té jejich začíná až ve 20 hodin. „Co budeme dělat?“ ptám se zvědavě policistů. Odpověď je prostá: budeme dohlížet na bezpečnost v dopravě a veřejný pořádek. Což v praxi znamenalo, že jsme zastavili, podle mého názoru, velké množství vozidel.

Každého řidiče policisté nechali zkontrolovat v rejstříku. Zjistili tak, zda je vůbec majitelem řidičského oprávnění, zda nemá zakázáno řídit a jestli neprochází pátráním.

Zkontrolovali technický stav vozidla, všechny povinné doklady řidiče a dali mu také dýchnout. Mohu v klidu říci, že se při mé službě se v tomto směru nic mimořádného nestalo.

Kromě porouchaného předního světla a chybějícího malého technického průkazu jsme největší přečin zaznamenali u červeného peugeotu. Ovšem nejednalo se o přestupek řidiče v jízdě, ale o tříletého spolucestujícího, který neseděl v autosedačce.„Žena dostala tisíc korun pokuty,“ poznamenal policista Ondřej, když usedal zpět do auta. „Lidé vám jistě velmi nadávají, když jim ukládáte pokuty, že?“ ptám se.

„S tím musíme počítat, že se to někomu jen tak nelíbí. To nás pak chce každý svlékat z uniformy a podobně,“ odpověděl mladší z dvojice, Václav, který je u Policie ČR zatím rok. Naštěstí se ani jednomu ještě nestalo, že by je někdo skutečně fyzicky napadl.

„Od léta testujeme malé kamery, díky kterým můžeme kdekoliv pořizovat zvukový i obrazový záznam,“ přidává se do debaty Ondřej. „Je to dobré. Skutečně jsou lidé, kteří dokáží tvrdit, že jsme jim div neutrhli hlavu. Hlavně jsou schopni si k tomuto tvrzení sehnat i očité svědky,“ přikývl Václav.

Najednou se z vysílačky ozvalo: „Ve Velkém Přítočně bylo nahlášeno vloupání a přepadení.“

Okamžitě vyrážíme na hlášené místo, a já si připadám jako v Kobře 11, neodvažuji se ani nahlas dýchat. Za několik minut jsme tam. Několik lidí postává naproti silnici. Jedna hlídka už je zde. Vcházíme do domu. Jako první si všímám rozbitého květináče na dlážděné podlaze. Slyším hlas majitelky domu.

„Já nevím kolik jich bylo. Nevolejte mi sanitku, já ji nechci, Nikam nepojedu. Nevím, jestli mi něco sebrali,“ křičí a v županu pobíhá po domě. Z obličeje jí teče krev. I když vypadá zranění ošklivě, stále odmítá přivolat záchrannou službu. Na nic si nevzpomíná, nikoho neviděla. Nejprve tvrdí, že do domu vlezli oken, pak prý sklepem.

Nejsem na takové situace zvyklá. Docela se mi uleví, když Ondřej rozhodne, že půjdeme zpět do auta a prohledáme nejbližší okolí. Druhá hlídka zde zatím zůstane. Bohužel nikde nebylo ani živáčka, a to jsme zajeli i na polní cesty. Vrátili jsme se. U domu již stojí sanitka a dorazil také psovod.

My už zde nejsme nic platní, tak odjíždíme. Kromě veřejného pořádku a bezpečnosti provozu máme také za úkol v konkrétním čase kontrolovat zadané lokality, tak zvaná kontaktní místa.

Únava je na mě již skutečně znát, většinu času trávím s obličejem přilepeným na okýnku. Pokaždé mě vzbudí, když Ondřej šlápne na plyn.

Abych se trochu probrala, půjdeme zkontrolovat bezdomovce, kteří bydlí ve zničené budově v areálu bývalého Koněva. Zdržují se tu dva muži a jedna žena. „No, jedna hlídka říkala, že jich tu bylo minule šest,“ poznamenal Václav. Policie má tyto lidi bez přístřešku ztotožněné a jen je kontroluje.

Při naší návštěvě spal ve vyšším patře ještě jeden muž, prý z Moldávie.

Ve tři ráno žádám policisty o odvoz domů. Takovou noc jsem zažila poprvé. Mám tolik zážitků, zkušeností a nových informací, že mě rozbolela hlava. Měla jsem štěstí, jen co se za mnou zaklaply dveře policejního vozu, zvalo se z vysílačky: „Loupežné přepadení čerpací stanice v Libušínské ulici.“ Ve stejný moment se už jen protočily pneumatiky a služební vůz mizel v dáli.

Nikdy mě nenapadlo, že zatím co spím, stane se za jedinou noc tolik věcí.