Neuvěřitelné lidské příběhy: Anna Nešporová přežila hrůzné vyhlazení Lidic

Psal se 4. červen 1942, když k ránu vtrhli nacisté do domu, kde bydlela těhotná Anna Nešporová, v tu dobu provdaná Kohlíčková, společně se svými rodiči a manželem. Hledali tam atentátníky na Heydricha, byli totiž přesvědčeni, že atentát má na svědomí Horák z Lidic. Při prohlídce domu ovšem nikoho nenašli, objevili jen starou vojenskou uniformu. I přesto ale odvedli z domu všechny kromě Anny Nešporové, která byla v devátém měsíci těhotenství. Ta se mohla pouze narychlo rozloučit se svojí matkou, na což se dala do pláče. „Aničko, neplač! My za nic nemůžeme. My jsme Češi a Čechy zůstaneme, nedělej jim radost," slyšela od své matky.

Následně Němci shromáždili všechny z rodu Stříbrných a Horáků, aby je odvezli na kladenské gestapo. „Přestože měla maminka zakázáno je sledovat, vyprávěla mi, jak proběhla přes zahradu, skryla se za lípu a pozorovala jejich odjezd," vzpomíná na vyprávění Antonín Nešpor.

Kladenské seniory bude vozit speciální taxík

Každý den chodila Anna Nešporová na kladenské gestapo za svými blízkými. Nosila tam příbuzným jídlo a orodovala za ně, že mezi nimi atentátníka hledají marně. Na cestu do Kladna se vydala také 9. června, ovšem po cestě jí zastavil buštěhradský strážmistr. „Už nikam nechoďte. Chlapy, které zatkli na Čabárně už pustili, tak to lidické pustí taky," řekl, a tak se těhotná žena otočila a šla zpátky domů. „Večer, když šla domů z políčka, kde byla jednotit řepu, slyšela dupot okovaných bot. Na cestě ke mlýnu vojáci udělali kordon, zastavili se a čekali. Nikdo nevěděl, co se bude dít, protože již v noci na 4. června Lidice vybrali," tlumočí vyprávění své matky Antonín Nešpor.

Jenže v noci přišli Němci do baráku znovu. Annu Nešporovou tentokrát už odvedli, putovala do lidické školy, kde čekala spolu s ostatními ženami a dětmi na ranní transport do Kladna. Ženy s dětmi tak mířily v nákladních automobilech do kladenského gymnázia, zatímco muže separovali Němci do Horákova statku, kde je následně zastřelili. „Maminka v tělocvičně gymnázia vydržela jen jeden den, když v tom se jí udělalo špatně, a tak ji nacisté odvezli do kladenské nemocnice. Těhotnou ženu uzavřeli do jednoho pokoje, uřezali kliky od oken, ta následně zabílili. Za dveřmi seděl Němec, přes kterého musela komunikovat se zdravotníky," vysvětluje Antonín Nešpor. Po několika dnech ovšem čekal Annu Nešporovou další přesun. Tentokrát mířila do narychlo zbudovaného pražského útulku v Dykově ulici.

Lidice si připomněly pětasedmdesát let od vyhlazení

Smrt mezitím čekala na ostatní z rodu Horáků, ti přežili muže zastřelené v Lidicích o pouhých šest dní. „Dne 16. června 1942 bylo v Kobylisích zastřeleno celkem osm mužů a sedm žen našeho rodu. S nimi byli zastřeleni muži, kteří byli v době zatýkání v Lidicích na nočních směnách či například v nemocnici," říká Antonín Nešpor.

Anna Nešporová měla jít po porodu také na popravu, jenže 18. června byli nalezeni praví atentátníci v Res-slově ulici v Praze, a tak k popravě nebyl důvod. O den později přišlo dítě na svět, holčička dostala jméno Věnceslava.

Svoji dcerku už nikdy více neviděla

„Maminka v útulku strávila dva měsíce, poté musela na výslech. Miminko musela opustit. Gestapák Horst Böhme jí dal čestné slovo německého důstojníka, že pojede na výslech a za hodinu bude zpět. Samozřejmě se tak nestalo. Po dvou hodinách čekání na samotný výslech se přihlásila s tím, že jí bylo slíbeno, že do hodiny bude zpět, aby mohla nakojit Věnušku. Na to se Němci začali smát, až se za břicho popadali," líčí Antonín Nešpor.

Z výslechu byla Anna Nešporová odvezena přes Berlín až do koncentračního tábora v Ravensbrücku, svoji dcerku už nikdy více neviděla. V táboře byla nucena šít vojenské uniformy. Když se v roce 1945 blížila sovětská armáda, na ní, spolu s dalšími vězni, čekal pochod smrti. Cestou směrem na severozápad se ale Anně Nešporové a dalším čtyřem lidickým ženám shodou okolností podařilo uprchnout. Přes Nový Bor se ženy dostaly až do Prahy, odkud je autobus odvezl do Buštěhradu. Druhý den se vydaly do Lidic.

Tragédie: před 75 lety vyhladili Němci Lidice

Maminka vyprávěla, jak najednou byla cesta z Buštěhradu do Lidic odkloněna do polí. „Neviděla jsem ani kostel, byla tam pouze holá pláň. Připadala jsem si, jako kdyby mě někdo praštil palicí do hlavy. Vůbec jsem netušila, co se stalo," převyprávěl vzpomínání své matky Antonín Nešpor, který se narodil sedm let po vyhlazení Lidic. Jeho sestru Věnceslavu nikdy nikdo nenašel.

„S myšlenkou, že někde Věnuška existuje, žila maminka až do své smrti. Dvě ze ztracených lidických dětí by mohly žít někde v Rakousku, pátrání po nich ale bylo už zastaveno. Nemáme žádné indicie k tomu, abychom ji mohli hledat," dodává Antonín Nešpor.

Jaroslava Skleničková: Lágr mě vychoval!