VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Pamatuji si, co mi muž řekl, než ho v Lidicích zastřelili

Kladno, Lidice – Miloslava Jirasová je energická dáma, která v listopadu oslaví úctyhodné sté narozeniny. Má dvě vnoučata, tři pravnoučata a nyní žije v kladenském domě pro seniory, kde se jí moc líbí a kam za ní každý den jezdí její syn Miroslav. Zní to jako obyčejný poklidný život. Ovšem stačí zmínit jen jméno vesnice, kde paní Miloslava žila a každý ví, že prošla peklem. Pochází totiž 
z Lidic.

10.6.2013
SDÍLEJ:
Fotogalerie
8 fotografií

SVATBA MILOSLAVY A JAROSLAVA v roce 1933. Snímek se zachoval, protože ho měla sestra ve Stehelčevsi. Foto: Foto: rodinný archiv

Z obce, do níž v noci z 9. na 
10. června 1942 vtrhly německé jednotky. Všechny muže starší patnácti let Němci zastřelil. Ženy poslali do koncentračního tábora a naprostou většinu dětí udusili výfukovými plyny.
V době, kdy do vesnice vpadli němečtí vojáci, bylo paní Jirasové, tehdy Podhorové, devětadvacet let. Byla vdaná za Jaroslava Podhoru z Třebusic, který společně s jejím otcem 
v Lidicích hospodařil.

„Jako první si vzpomínám na školu. Úplně ji vidím. Nade dveřmi bylo napsáno: Škola, mé štěstí. A my, nerozumné děti, jsme říkaly mé neštěstí," přenesla se paní Miloslava zpět do Lidic. Do zdejší školy chodila pět let. Pak se učila v Buštěhradu a také v Praze. V roce 1933 jí bylo dvacet let a vdala se za Jaroslava. Děti spolu neměli. Syna má z druhého manželství.

„V Lidicích bylo všechno 
a nejvíc zde žili jen hodní a pracovití lidé. Konaly se tu zábavy, posvícení, hrály kapely. Cvičilo se v Sokole. Na rybníku hráli hokej." 

Spokojený život ale netrval dlouho. Začala válka. Následoval atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a souhra nicotných a posléze vykonstruovaných skutečností přivedla do Lidic vojáky.

Nacisté si nejprve odvedli rodiny Horákových a Stříbrných, jejichž synové sloužili 
v Anglii.
Děsivá noc, po které už nebylo nic jako dříve, začala jako každá jiná. U manželů Podhorových byli na návštěvě rodiče paní Miloslavy. „Tatínek ještě v deset hodin večer poslouchal zprávy a pak odešel s maminkou domů. 
S mužem jsme šli spát. Všude bylo ticho," popsala poslední chvíle před tragédií.

Bylo už k ránu, když spící manžele vzbudily hlasité rány do dveří. Paní Jirasová vyskočila z postele, seběhla ze schodů a chtěla otevřít. „Ale to jsem ani nemusela dělat. Dveře už byly rozbité. Vyšla jsem ven. Dvůr byl plný lidí, ale i zvířat. Zůstala jsem stát. Jaroslav přiběhl za mnou. Měl v ruce ponožky, tak si sedl na lavičku a nandaval si je. Všude byli vojáci a měli přes sebe takovou černou pelerínu," vyjádřila se pamětnice.

Nevěděli, co se děje a proto jen stáli a čekali. Mezi lidmi byli na dvoře také vojáci. Po chvíli k nim jeden přišel. „Manželovi ryze česky řekl, aby jim byl ve všem nápomocný. Pak k němu přišli další dva vojáci a odváděli ho k mlýnu, který byl u našeho hospodářství. Mne si nikdo nevšímal a tak jsem šla kousek za nimi. Pak jsem se zastavila."

Kde je můj muž?
Netrvalo dlouho a vojáci se i s Jaroslavem Podhorou vraceli. „Šla jsem k němu a chytla jsem se ho. Zeptal se mě: Prosím tě, kde jsi? A to byla poslední slova, která mi řekl. Přišli k nám dva vojáci. Jeden chytl mne, druhý Jaroslava a odvedli nás zpět do našeho domu. Stáli jsme za sebou, abychom na sebe neviděli. Pak mě ten voják chytil za ruku a po schodech odvedl do pokoje. Vykřikl: Pakovat! Otočila jsem se, myslela jsem, že manžel stojí za mnou, ale byla jsem v pokoji sama," vyprávěla.

Voják chtěl, aby se oblékla, ale paní Miloslava jen stála a nebyla schopná ničeho. Nakonec jí pomohl do kabátu a sám jí ho i zapnul. Vyvedl ji znovu na chodbu. Když ani zde neviděla svého manžela, zeptala se vojáka, kde je.

„Ukázal mi, že šel napřed. Můj manžel byl moc hodný, všechny nás měl velmi rád," povzdechla paní Jirasová. Němec jí vzal za ruku a vedl ji přes náves ke škole. Po cestě zahlédla jak vedou muže do Horákova statku. „Byli seřazení a svázaní velikým silným provazem. Šli s nimi ozbrojení vojáci. Zastavila jsem se a dívala se za nimi tak dlouho, dokud to šlo."

Cesta paní Miloslavy vedla ke škole. „Tam už stála maminka. Plakala. Tatínek byl pryč. Maminka na sobě měla jen takový kabátek. Jelikož bydlela blízko školy, dovolil mi voják skočit jí pro šaty a kabát. Ovšem musel jít se mnou," podotkla.

Lháři prolhaní
Ženy a děti byly naloženy na automobily a odvezeny do dnešního kladenského gymnázia. „Na voze jsme s maminkou seděly vzadu. Jinde už nebylo místo. Zrovna jsem pomáhala mamince se usadit, když tu vidím, že k autu přiběhl jeden z našich dvou psů. Opřel se o auto a štěkal. Ale to už vozy jely," řekla Miloslava Jirasová.

V tělocvičně školy začalo další peklo. Matkám brali děti. „V Lidicích nám sebrali muže a tady zase děti. To byl křik! To jsme plakaly všechny a oni říkali, lháři prolhaní, že děti pojedou autobusem a my vlakem," kroutila hlavou.

Zdrcené je poté naložili znovu do aut a odvezli na kladenské vlakové nádraží. Odkud putovaly rovnou do vlaku. „Zacouvali až úplně k němu. Ani země jsme se nedotkly," řekla. Trvalo několik dní, než se vlak zastavil. Nikdo ze smutných cestujících netušil, kde bude jejich cílová stanice.

Koncentrační tábor
„Když jsme konečně zastavily, už na nás čekaly dozorkyně se psy. Vůbec jsme nevěděly, kde jsme. Stály jsme před velikou bránou a na ní bylo napsáno Pracovní ženský koncentrační tábor Ravensbrück. Moc dobře jsme věděly , co se v koncentračních táborech děje. Prošly jsme obrovskou bránou dovnitř. Všechno nám sebrali, svlékli nás a dali nám jejich oblečení," doplnila paní Miloslava.

V táboře napřed ručně, posléze na strojích šily vložky do kabátů. Zvláště u starších žen bylo zásadní, aby měly nějakou práci. Jinak byly posílány do Osvětimi.

„Měly jsme hodnou paní blokovou. Byla to polská šlechtična a zachránila mnoho starých lidí, včetně maminky. Po válce se byla podívat v nových Lidicích," zmínila se Jirasová. Už při pobytu za ostnatým drátem se k ženám začaly pomalu dostávat zprávy o tom, co se stalo s jejich muži a domovem.

„Moje kamarádka Maruška se od jedné vězeňkyně dozvěděla, že všechny zastřelili a chtěla vběhnout do drátů. Zabránily jsme jí v tom. Říkala jsem jí, že tomu nevěřím, tak ať neblbne."

Svoboda
Vězeňkyně už v březnu 1945 začaly pozorovat, že se něco děje. „Nechodily jsme do práce a také se přestalo vařit. Do tábora začal jezdit Červený kříž s jídlem. Jednoho dne nám bloková řekla, abychom se večer nesvlékaly, že nás možná pustí. A taky že jo. V půlnoci nás seřadili a odvedli k bráně," popisuje paní Miloslava okamžiky naděje.

Následoval pochod. „Šly jsme celé dny. Procházely jsme opuštěnými vesnicemi, nikdo v nich nebyl. Všichni se schovávali v lese. Pak jsme zjistily, že nás vedou do tábora. Jak jsme to slyšely, tak jsme se sebraly, ani nevím kolik nás bylo, a šly jsme schválně na druhou stranu a ukryly se v lese," popsala útěk části lidických žen paní Jirasová.

Druhý den se dostaly do jedné z okolních obcí. Posadily se v zastávce a povídaly si. „Šel okolo nás muž a když nás slyšel zvolal : „Češky, co tady děláte?" Řekly jsme, že jdeme z koncentráku. A on, že v lese za obcí se schovává mnoho lidí a že jsou mezi nimi Češi. Zůstaly jsme tam s nimi a dočkaly se také konce války. To do lesa přijeli dva Rusové na koních a hlásili, že je konec. Společně s muži jsme rozdělali oheň a zpívali českou hymnu," vyjádřila se k radostné události.

Myslely jsme, že jedeme domů
Další cesta paní Jirasové vedla do sběrného tábora v kasárnách Nového Brandenburgu. „Tam jsme byly dva týdny, než pro nás přijely autobusy z Kladna. Myslely jsme, že jedeme domů. Při cestě přišel k mé kamarádce jeden voják, jehož bratr byl také zastřelen v Lidicích, a ten nám všechno řekl. Nechtěly jsme tomu věřit, ale byla to pravda," pronesla smutně Miloslava Jirasová.

Když přijela do Kladna, přišla za ní nejen neteř, ale také další příbuzní včetně rodiny manžela. „Napřed jsme šly i s maminkou k příbuzným do Kladna, tam jsme se umyly a najedly. Dali nám také nějaké oblečení. Pak jsme jely k mé sestře do Stehelčevsi. Navštívila jsme také rodinu mého muže v Třebusicích. Ti mi dali peníze a švagrová mi připravila nějaké věci. Pak jsem se vrátila k sestře," uzavřela celé vyprávění paní Jirasová, která se v roce 1947 podruhé vdala.

Autor: Daniela Řečínská

10.6.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Snímky ze sobotní premiéry pohádky Babičko, vyprávěj.
13

Soubor Třebivadlo uvedl další premiéru

Ilustrační foto.

KrimiMix: Řidič skončil se svým autem na střeše v poli, další narazil do zábrany

Rallye Hořovice už žhaví motory

Hořovice – O posledním dubnovém víkendu se v okolí měst Hořovice a Hostomice uskuteční již sedmnáctý ročník populární a známé Rallye Hořovice. Pořadatelem je Auto sport klub Hořovice, který pořádá soutěže každý rok a už jich má na kontě celkem šestadvacet.

Po třech bodech toužili až moc

Kladno – Fotbalisté Velvar nevyužili zaváhání tří nejhorších týmů divize k tomu, aby se od nich utrhli. Na svém trávníku sice dokázali v souboji Meteorem vyrovnat, avšak Pražané stihli strhnout tři body na svoji stranu (2:1).

Souboj Ostravanů vyzněl pro Marka

Libiš - Co bylo fotbalistům Libišie platné, že po většinu utkání Hostouň přehrávali, když nedokázali překonat velmi jistého Pettika v soupeřově brance.

Konec připomínal exhibici

Kladno - Divizní fotbalisté Kladna vyhráli v Mostě divokým poměrem 6:3.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies