Bezmála čtyřicetiletý Roman Stejskal ze Slaného je hrobníkem teprve rok. Tohle povolání si sice nevybral, nicméně ve funkci narychlo vystřídal na pokyn zaměstnavatele Technických služeb svého předchůdce, který se i s rodinou rozhodl odstěhovat do zahraničí.

Jelikož lidé přicházejí a odcházejí, je zapotřebí se s nimi důstojně rozloučit. Kromě pohřbu žehem je stále žádané ukládání nebožtíka do země. Přestože tento způsob pohřbívání není tak hojný jako v minulém či předminulém století, ti kteří musí připravit hrobové místo, mají stále plné ruce práce.

„Je to dřina a každý to asi dělat nemůže. Za ten rok, co tu pracuji, jsem vykopal více než deset hrobů. Na některém dělám třeba jen dva dny, když je potřeba vykopat ho rychle.

Někdy to trvá mnohem déle. Jsem ale zvyklý dělat rukama. Na hřbitov jsem byl přeložen z pozice popeláře, což také patří pod Technické služby města, kde pracuji už šest roků," řekl hrobník.

Podle svých slov je, stejně jako v řadě dalších povolání, které vykonávají lidé pod širým nebem, závislý na počasí. „Od loňska jsem ještě nezažil tuhé mrazy, ale až půda zmrzne jako kámen, bude to určitě náročnější.

Nadělám se hodně, takže ani nepotřebuji chodit do posilovny. Přesto se mnou nejsou asi moc spokojení. Jsem prý pomalý. Ale věřím, že se zdokonalím. Chce to trénink," říká Roman Stejskal. Stejně jako ostatní lidé v tomto oboru musel podstoupit speciální školení, zahrnující technické i hygienické požadavky, které je nutné znát pro toto povolání.

„Obnova hrobu se nesmí například provádět dříve než po deseti letech. Pochopitelně se i potom stane, že při kopání narazím na ostatky. I s těmi nakládáme s pietou a uložíme je do speciálního vaku a zpět do hrobu, abychom mohli následně pohřbívat dalšího člena rodiny," popisuje hrobník.

Pro zachování vlastní bezpečnosti musí mít i tento mužnezbytné ochranné pomůcky a bez rukavic práci nezahajovat.

„Ještě se mi nic nestalo, ale musím být opatrný, abych se neporanil neškrábl a podobně. I na to jsem vyškolený," dodal hrobník.

I když je nyní čas dušiček a hřbitovy jsou hojně navštěvovány pozůstalými více než jindy v roce, ponuré prostředí mezi hroby nemusí na každého působit nejlépe, zvláště když na hřbitově hrobník i bydlí.

„Mně to ale vůbec nevadí. Mám domeček u vchodu. Jsem věřící člověk a docházím do Církve československé husitské ve Slaném. Atmosféru hřbitova mám rád. Rád se procházím večer mezi hroby. Je tu klid. Duchů se rozhodně nebojím. Žádný mě zatím nenavštívil," doplnil hrobník.

Jak řekl, pevně doufá, že nebude v domku dlouho sám. „Nějaký vztah už se rýsuje, tak bych byl moc rád, aby tu se mnou bydlela jednou i moje partnerka. Pokud jí hřbitov nebude vadit. Žít sám není nejveselejší ani po stránce ekonomické. Ve dvou se to lépe zkrátka táhne," uzavřel Roman Stejskal.

Kromě kopání hrobů, který musí být nejméně dva metry hluboký, má hrobník v popisu práce i úpravu cest, shrabování listí či dohled na to, aby zde neřádili vandalové.

V době dušiček jsou slánské hřbitovy otevřené do večera a i poté je hrobník připraven vyhovět požadavkům návštěvníků. Ti na něj mohou u vchodu zazvonit nebo zaklepat na okno.