Příběh 5.

Jedním z těch, kteří bojovali proti fašistům, je Vladimír Černý, dlouholetý člen Československé Obce Legionářské Kladno a Českého svazu bojovníků za svobodu Kladno. Letos v březnu oslavil jedenadevadesáté narozeniny.

Je nositelem mnoha sovětských i československých vyznamenání, například Řádu Vlastenecké války II. stupně. Dne 23. března 1944 byl mezi 59 příslušníky 1. čs. samostatné brigády, kteří za akce u Biele Cerekvi, Rudy a Žaškova obdrželi medaili Za bojové zásluhy.

Vladimír Černý se narodil 16. března 1922 v Malé Zubovštině. Jeho předci (čeští emigranti z Rakouska-–Uherska) odešli do Ruska v letech 1871-1872. Patřili mezi první osídlence.

V době napadení Sovětského svazu bylo Vladimíru Černému devatenáct let. Když se blížila fronta, jeho švagr pracující jako předseda kolchozu ho požádal, aby mu pomohl odehnat krávy z osady do bezpečí za řeku Dněpr. Při zpáteční cestě už slyšeli střelbu z kanonů. Němci odstřelovali domy ve vesnici. Přímý zásah dostal také zcela nový, ještě neobydlený domek Vladimírovy rodiny.
Nějaký čas se ukrývali v lese. Když fronta postoupila, podařilo se jim najít náhradní bydlení. Byli rádi, že se jim podařilo zachránit alespoň jednu krávu, která jim poskytovala obživu.

Přišla mobilizace a z hospodáře Vladimíra se stal voják Rudé armády. Začal navštěvovat poddůstojnickou školu. Rád vzpomíná na milé setkání, když za ním přijela maminka na povozu taženém koníkem a přivezla mu láhev samohonky. Potom už následoval tvrdý výcvik a náročné podmínky. Při urputných bojích s nepřítelem byl poprvé raněn. „Střela z kanonu se roztrhla a střepina zasáhla pažbu lehkého kulometu, po níž sjela do mé nohy. Tím bylo zranění o něco mírnější, jinak bych o nohu přišel," vzpomíná.

Byl převezen do nemocnice ve Lvově. Tam se dozvěděl o vytvoření samostatné československé armády. „Rozhodl jsem se do ní vstoupit. Přestože jsem svou původní vlast nikdy nepoznal, ani moji rodiče, byl jsem vychován k lásce a úctě k ní a chtěl jsem bojovat za její osvobození."

Velitel byl původně proti. Vladimír dostal strach, že by ho mohl zastřelit, tak přestal naléhat. Nakonec se to ale podařilo a on nastoupil do auta odjíždějícího směrem k útvaru československých vojáků.

Konečně se zapojil po boku ostatních českých a slovenských příslušníků jednotky do bojů. Dodnes s dojetím vzpomíná na Ludvíka Svobodu, jehož si vojáci vážili jako dobrého velitele.

V polovině ledna 1945 zahájila sovětská armáda mohutnou zimní ofenzívu. Přidal se také náš 1. československý sbor. Byly velké mrazy, ale všichni naši vojáci statečně bojovali a za několik dní osvobodili mnoho obcí a několik měst. Začátkem února narazili na velmi silný odpor nepřítele. V prostoru Liptovského Mikuláše byla vybudovaná důkladná obrana. Němci tam měli rovněž mnoho minových polí. Bylo provedeno několik neúspěšných útoků. Úporné boje pokračovaly i v březnu. Teprve 4. dubna 1945 se podařilo našim a sovětským vojákům Liptovský Mikuláš osvobodit.

Při těchto bojích byl podruhé raněn, opět střepinou, tentokráte do zad. Tím pro něj jako vojáka bojování prakticky skončilo. Na konci války dosáhl hodnosti rotného.

V Čechách zůstal. Budoucí manželka pocházela ze Stochova. Seznámili se ve vlaku. On ji požádal o adresu a zda by mu nepomohla najít práci někde v hospodářství. Tchán mu poradil, aby šel pracovat na dráhu. Nejprve byl zaměstnán na překladišti kladenského nádraží, později (v té době měl nemocnou manželku a dvě děti) potřeboval vyšší výdělek, tak nastoupil jako posunovač na vlečce v areálu Dolu Nosek v Tuchlovicích. Udělal zkoušky na vlakvedoucího a na šachtě zůstal až do svého důchodu.

Autor: Eva Armeanová