Kliknutím zvětšíteRusko chce dosáhnout spojení s částí Ukrajiny tradičním násilným, hrubým a ničivým způsobem. Takto se „spojovaly“ státy a říše od starověku. Země dosud volně sdružené v Evropské unii by na to měly odpovědět a posunout se k vytvoření konfederace nebo federace.
Hrozba ze strany Ruska a tlak na hospodářství, které neumějí členské státy řešit samy, by mohly, přes všechen smutek a bídu, které vytvářejí, přinést cosi kladného. Střelba na Ukrajině by se měla stát startovním výstřelem pro pokojné a civilizované spojení Evropy.
Z logického pohledu je evropská konfederace či federace po všech stránkách výhodná. Brání jí jen třeštění nacionalismu (nejhoršího vynálezu lidstva). A neschopnost politiků se dohodnout. Pojďme se tedy podívat na výhody.
Společný trh přispívá k blahobytu. O tom není pochyb. Unie odstranila většinu překážek. Jednotlivé státy se však otevřeněi skrytě snaží hájit své zájmy. Například se snaží podporovat vlastní zemědělce tím, že vytvářejí obtíže pro dovoz masa z „ciziny“. To vypadá na první pohled bohulibě. Ve skutečnosti se politici jen bojí hnoje před vraty svých zdobných úřadoven. Krom malé skupiny, která si polepší, chudnou ostatní. Kdyby padly i dnes už spíše pomyslné hranice mezi státy, zvýšilo by se i bohatství všech.
Je třeba jen odvahy
Politický přínos by byl ještě větší,a to hned dvojnásobně. Zásadně by se zvýšil význam Evropy. Ta by se stala prvořadou světovou velmocí jak diplomaticky, tak vojensky. Z hodnot, které Unie nejen hlásá, ale už desítky let uvádí v činy, lze usuzovat, že tato mocnost by byla šiřitelem lidskosti, slušnosti a míru. (Jisté to není, od států se dá očekávat každá špatnost.)
Vznikl by řádně volený evropský parlament, tedy ne prapodivně v jednotlivých státech, ale přímo. Ten by schválil vládu. Mohl by být volen i evropský prezident, ale nutné to není. Místo nepřehledné byrokratické struktury, kterou z vůle členských zemí je nyní Brusel, by vznikla naprosto jasná politická struktura.
Nacionalisté a někteří politici se odvolávají na to, že by národy přišly o svou samostatnost. To je omyl, nebo vědomý klam. Ústřední parlament a vláda by dostaly jen zahraničněpolitické a obranné pravomoci, mohly by vypisovat jen některé daně. Měnou by se stalo euro, to už své řízení má. Všechno ostatní by zůstalo v rukou států. Například pro Česko, které nemá žádný mezinárodně politický ani vojenský význam (při vší úctěk vlasti), by to byl nepochybně čirý přínos.
Celá myšlenka sjednocené Evropy je jednoduchá jako kolo. Člověk se dnes diví Mayům, kteří přes svou fantastickou civilizaci na něco takového nepřišli. Evropané na možnost federace či konfederace přišli, nemají však dost obrazotvornosti a odvahy, aby ji uvedli v život. Mnoho z nich se obává, že by byli nějak utlačováni. Přitom je zcela nemožné, aby jim ústřední vláda přidala nějaké břemeno oproti těm, které na ně nakládají vlády místní.
Další mají strach, že přijdou o svou identitu. Ani to není možné: čeština, česká kultura, český stát, nic z toho nezanikne ani nebude ohroženo tím, že předáme část pravomocí do Bruselu. Naopak přidaná hodnota – evropská identita – může změkčit brutální globalizaci.
Politici, pokud jim jde o prospěch národa, by měli lidi přesvědčovat o tom, co je z rozumového hlediska nevyvratitelné, a sice, že jim evropská federace či konfederace prospěje. A nejen to, měli by už teď, právě pod tlakem ruské agrese, zřizovat něco jako ústavodárné shromáždění, které připraví sjednocení.
Jistě, vláda, která dnes stojí v čele Česka, není dvakrát proevropská. Leč bylo by úžasné, kdybychom během předsednictví tuto cestu aspoň symbolicky zahájili. Jistě, vypadá to jako sci-fi. Kdo by však před deseti lety řekl, že přijde pandemie a válka. Mohou se stát přece i nepravděpodobné kladné události.
41
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
