Kliknutím zvětšíteObyčejný člověk a jeho starosti. Kolikrát jsem toto sousloví v různých variantách slyšela, nelze ani spočítat. Většinou v kontextu s velkou politikou, která človíčka v zapadlé vísce vůbec nezajímá. Jeho interesuje výška platu, cena benzinu, piva a rohlíků, eventuálně dovolená na Lipně nebo v Chorvatsku.
Tento zploštělý pohled na lidský rod jsem vždy odmítala. Pravda, trochu mě nedávno zviklala dcera vysokoškolačka. Když jsem jí zapáleně sdělovala, že píšu materiál o nástupci Petra Gazdíka, podotkla, že to je fajn, akorát neví, kdo je Gazdík. No jistě, má jiné, prázdninové starosti, a navíc se ministři školství střídají tak často, že je přepych pamatovat si jejich jména.
Přesto se politice tento rok nevyhne nikdo. Válka, inflace, ceny energií, dvoje volby na podzim a třetí v lednu, to je nálož, jež dostihne každého. Základní otázka zní, nakolik si lidé svoji bezprostřední situaci spojují s rozhodnutími, která činí vláda. Starostu a radní mají bezprostředně po ruce, takže jim mohou kdykoli vynadat za neopravený chodník nebo zapáchající rybník. Ale ministr? Do Prahy daleko, do nebe vysoko, praví pořekadlo.
Bohužel, o klíčových věcech nerozhoduje lokální funkcionář. Aktuálně to vidíme na příkladu Ruska. Je to Vladimir Putin, kdo zavelel k agresi na Ukrajině, drží prst na kohoutcích s plynem, zadržuje lodě s ukrajinským obilím. Momentálně je jeho největším protivníkem – kromě ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského – premiér předsedající země Rady Evropské unie Petr Fiala. Půlroční válečnáa energetická strategie EU se bez českého vkladu neobejde.
Export zbraní, péče o uprchlíky, záchrana ukrajinského obilí a především zásobování neruským plynem a ropou jsou výzvy, jež musí unijní lídři pod Fialovou taktovkou řešit. Jenže zatímco Putin je jeden, na evropské straně je pytel blech.
Na podzim se ukáže, jak pevná bude jednota mrznoucích zemí. Maďarsko už teď zřejmě s Moskvou dojednává vyšší plynové dodávky. Pokud v Itálii zvítězí extrémní pravice v čele s protofašistickou stranou Bratři Itálie, Putinovi se rozlije úsměv na tváři. Emmanuel Macron má dost trablů s parlamentem, v němž nemá většinu, a bude chtít vést diplomatická jednání o příměří. Putin mezitím hledá spojence na východě a pokračuje v dobývání ukrajinského území.
Optimismus není na místě. Petr Fiala bude muset občanům vysvětlovat, že svoboda stojí za snížení tepla v bytě o pár stupňů nebo že supermoderní americké stíhačky za dvanáct miliard nezbytně potřebujeme ke své ochraně. Nejsem si jistá, že to dokáže.
K této úvaze mě přiměl mimořádný dvoudílný román Karin Lednické Šikmý kostel. Život hornických rodin na Karvinsku sev letech 1894 až 1945 točil výlučně kolem práce, rubání a starostio nakrmení dětí. Většinou neměly vysoké cíle a sny. Pouze trochu slušně žít, vychovat potomstvo. Jenže do toho jim neustále zasahoval někdo zvenčí. Po výbuchu v dole vrchnost, která za mrtvé dala směšné odškodné. Pak 1. světová válka a po ní krvavé nacionalistické konflikty s Poláky. Vyhánění Čechů ze Slezska, hospodářská krize a nástup nacismu, nucená změna občanství, 2. světová válka, koncentráky. Všechno vnější faktory a velká politika. Lidé neměli šanci tomu čelit, byli doslova smýkáni okolnostmi. Málokomu se podařilo to jakž takž ustát, přežít ve zdraví, nezlomit se, nepodlehnout nepřízni osudu.
Můžete říct, že je to dávno, že nyní jsme úplně jinde. Při pohledu na vybombardovaná ukrajinská města a zraněné či mrtvé děti o tom pochybuji. Ocitli jsme se ve vývojové etapě, kdy o svém bytí nerozhodujeme sami. Je naprosto zásadní, aby vláda s lidmi komunikovala a ptala se jich, zda s její linií souzní. Občanský konsenzus je dnes důležitější než kdykoliv jindy v posledních třiceti letech.
Pokud jdeme kvůli svobodě a demokracii do války, chudoby a nejistoty, musíme to dělat vědomě, ne jako ovce na porážku.
5
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
