Nepředstavitelný rok 2023

Jako každý rok nahlížíme na přicházející rok s otázkami, co nás čeká, co bude významné, co očekávatelné. Historici možná dokážou analyzovat věci minulé, neměli by si však osobovat vlastnost křišťálové koule a věštit budoucnost. Je totiž železným pravidlem, že sice dokážeme popsat kořeny leckterých událostí a změn, ale nejsme schopni přesně určit, co se stane. Dějiny totiž nejsou určeny a dány předem, vždy existují křižovatky, které nás překvapí. Přesto se pokusím o pojmenování několika témat, která se patrně stanou součástí našich životů. 

Předně bych, možná trochu proti smyslu „předpovědi“, jako hlavní slovo zdůraznil pojem „nejistota“. Ten se totiž za poslední tři roky stal naší jistotou. To, co jsme si nedokázali představit před covidovou krizí, se stalo skutečností. Naprosto nepředstavitelná situace, stav společnosti, selhávání státu a narůstající nedůvěra. To vše již zůstane vlastností světa, ve kterém budeme každodenně žít.

Vyžaduje role prezidenta republiky mimořádné schopnosti?

Další nepředstavitelnost a další nejistotu vnesl rok 2022 do mezinárodní situace vzhledem k agresivní ruské válce na Ukrajině. Patrně jsme si v roce 2018 nemysleli, že se velkými tématy stanou epidemie a válka. Stejně tak může přijít něco dalšího, co nyní nevidíme, nemáme uchopeno. V každém případě jde o narušení automatického běhu našich životů.

Křehkost důvěry

Politicky se naše společnost nyní upíná k prezidentské volbě. V koncentraci na tento fenomén se bezesporu projevuje i historie, ta dávnější i ta docela nedávná. Koncentrace na hledání „pána (či paní)“ Hradu je historická již od „tatíčka“ Masaryka a prezidentských deset let Miloše Zemana učinily z této volby jakýsi předpokládaný politický zlom. Naše problémy ale nevyřeší to, kdo si sedne do nejvyšší ústavní funkce. Ano, možná to bude člověk méně soustředěný na sebe a na minulost, ano, možná dojde k jisté (pozitivní) normalizaci ctění nepsaných pravidel a přinejmenším nebude pokračovat eroze obyčejné mezilidské slušnosti. Je ale otázkou, zda to bude stačit. 

Zdroj: DeníkPřestože se pak veřejný prostor zahlcuje tezemi o krizi, energetické, inflační, společenské, stále ale nejsme v situaci, kdy by drtivě dopadla na většinu společnosti, aby došlo k nějaké radikální změně systému. I když pokud s nějakou obavou hledíme do roku 2023, možná by se tato obava měla více týkat celospolečenské důvěry v instituce. Parlament stále více vnímáme jako žvanírnu, hovoříme o rozdělené společnosti, nedůvěřujeme právnímu státu a mediální prostor stírá rozdíl mezi informací a dezinformací. Jakýkoli radikální náraz může (zatím nepředstavitelně) rozbít společenskou dohodu.

Nebojme se

Co se tedy dá odhadnout? Možná prostě to, že jakýkoli další nečekaný náraz může svět kolem nás proměnit zase o něco více, než jsme schopni si připustit. 

Obchod se propadá stále razantněji

A zde působí další fenomén, který ve společnosti narůstá. Je jím strach. Strach z budoucnosti, ze zítřka. O to více v této souvislosti platí vracet se k prostým, ale těžko žitým ideálům demokracie, jak o nich mluvil T. G. Masaryk. Realita, nejistota i strach totiž vyrůstají z toho, co žije každý z nás. Ve světě, kterému jsme přestali rozumět jakoby vláčeni nějakými velkými systémy.

Neexistuje jednoduchý všelék. A pokud nějaký přece hledáme, osobně bych se obrátil k jednomu výroku, který v době komunismu vyslovil papež Jan Pavel II. Je to výrok jednoduchý, ale o to hůře jednoduše splnitelný. Prostě: „Nebojte se.“

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.