Ministr vnitra Vít Rakušan chce zákon proti dezinformacím. Rád by o něm vedl diskusi. A určitě by to nemělo omezit svobodu slova. Opozici se to přirozeně nezdá. O tom však, že lživé informace mohou nadělat velké zlo, jsme se přesvědčili za covidu. A vidíme to i teď za ruské války na Ukrajině.

Jenže dá se vymyslet nějaký zákon, který nám zajistí, že se budeme dovídat jen pravdu a nic než pravdu? Při vší úctě k úsilí pana Rakušana lze dopředu říci, že nikoliv. Člověk nemusí být honěný paragrafy, aby k tomu dospěl. Nikdo na světě totiž nedokáže přesně říci, co je cílená dezinformace, co omyl, co ulítlý, ale přece jen názor. Leda, že bychom zřídili nějakou cenzorskou radu.

To si mohou dovolit soukromé společnosti, které provozují sociální sítě. Nikoliv stát, který musí respektovat práva občanů, pokud chce být liberální a demokratický. Ale co tedy s jevem, který existenci tohoto státu může ohrozit?

Martin Komárek.
Má dostat Česká televize přidáno?

Vládní mediální zmocněnec Michal Klíma navrhuje podporu pro profesionální weby a noviny. V Evropě je běžná. Například se odpouští DPH či dotuje prodejní cena. V Česku se o tom zatím ani nemluví. Možná proto, že je to ošemetné, když část médií vlastní velmi vlivný politik. A i kdyby tomu tak nebylo, strhne se hádka, kdo si podporu zaslouží, a kdo ne.

Cesta vede jinudy. Je klopotnější, ale nadějná a její výsledky mohou být trvalé. Podobně jako finanční gramotnost musí školy poskytnout vynikající výuku mediální gramotnosti, zaměřenou zvláště na sociální sítě.

Jak toho ale docílit, když učitelů, kteří rozumějí médiím, je nemnoho? V první řadě musí být tito učitelé trénováni. Ve speciálních seminářích i na pedagogických fakultách. Místo dumání nad zbytečným zákonem by vláda měla navrhnout systém takových tréninků a vyčlenit na něj rozumné peníze.