Parnelli Jones, legenda IndyCar, zemřel ve věku 90 let:

| Video: Youtube

Parnelli Jones si za svou závodní kariéru připsal vítězství v prestižním závodě 500 mil Indinapolis, byl šampiónem série NASCAR, vyhrával v Trans-Am sérii a byl vítězem pouštního závodu Baja 1000. Vyhrával také závody sportovních vozů, sprint aut, midgetů - trpaslíků, terénních nebo a sériových vozů.

V roce 1962 se při Indy500 se kvalifikoval do závodu na pool position, když jako první jezdec překonal rychlostní hranici 150 mil v hodině, což bylo 242 kilometrů v hodině. V samotnému závodu pak dominoval v prvních dvou třetinách, dokud ho nezpomalila závada na brzdovém systému, takže se musel spokojit se sedmým místem.

close Parnelli Jones za volantem svého vozu při spanilé jízdě na Indy500 v roce 2012. info Zdroj: Wikimedia Commons, Chuck Carroll zoom_in Parnelli Jones za volantem svého vozu při spanilé jízdě na Indy500 v roce 2012.

Přezdívka kvůli tomu, aby rodina nezjistila, že závodí

Narodil se jako Rufus Parnell Jones 12. srpna 1933 ve městě Texarkana ve státě Arkansas. Později se rodina přestěhovala do Torrance v Kalifornii, kde vyrostl a podle portálu wikipedia žil v nedalekém Rolling Hills. Jeho přítel z dětství Billy Calder mu vymyslel přezdívku Parnelli, protože doufal, že rodina Jonesových nezjistí, že jejich syn závodí s auty už jako 17letý, tedy nezletilý.

Na webu Autorevue.cz se v textu o Parnellim píše, že to bylo proto, že spolužák Bill ho škádlil ohledně pihovaté spolužačky Nellie a vymyslel si rýmovačku, kterou na něj pokřikoval: „Nellie miluje Parnelli“. „Jones toto mírně poupravené jméno použil, když si dělal falešné doklady, aby mohl závodit,“ uvádí web Autorevue.cz.

Začal ve startovním poli s jalopy

Svého vůbec prvního závodu se Parnelli Jones zúčastnil v kategorii Jalopy při Carrell Speedway v Gardeně ve státu Kalifornia. Jalopy je vlastně závod starých zchátralých aut, která jsou v sotva pojízdném stavu. Existuje podle wikipedie mnoho slangových výrazů používaných k popisu takových aut, jako je beater, clunker, flivver, hooptie/hoopty, jalopy, old banger.

Nováčkem roku v Indy

Své závodní schopnosti pak Parnelli Jones ukázal při závodění v mnoha různých třídách v 50. letech minulého století, včetně 15 vítězství v závodních vozech v sérii NASCAR Pacific Coast Late Model Series.

Jeho prvním velkým šampionátem byl titul ve sprintu regionu Midwest v roce 1960. Ziskem titul upoutal pozornost promotéra J. C. Agajaniana, který se stal jeho sponzorem. Parneli Jones tak dostal šanci představit se v Indianapolis. Stalo se tak v roce 1961.

Hned v prvním roce svého účinkování v Indy500 se dočkal prvního výrazného úspěchu. Byl totiž jmenován nováčkem roku, titul sdílel s Bobbym Marshmanem.

Jones vedl na začátku závodu a když ztratil vedení, dokázal držet krok s vedoucími závodníky. Ale jen do chvíle, kdy jej zasáhl kámen vymrštěný kolem jiného vozu do obličeje. Začal krvácet a rozmazalo se mu vidění, což jej zpomalilo a dojel tak na 12. místě.

V následujícím roce 1962, jak již bylo uvedeno výše, se musel pro poruchu brzd, po rekordní kvalifikaci do závodu, spokojit se sedmým místem.

V roce 1963 se v Indianapolis 500 dočkal vítězství, ale nebylo to bez problémů. Závod byl pozoruhodný tím, že se při něm ve startovním poli poprvé objevily kontroverzní vozy Lotus-Ford 29 s motorem umístěným vzadu a s Jimem Clarkem a Danem Gurneyem za volantem. Před závodem upozorňoval hlavní komisař závodu Harlan Fengler jednotlivé týmy, že označí a diskvalifikuje všechna auta, kterým na trať unikne olej.

Boj s Clarkem a olej na trati

V průběhu závodu Parnelli Jones bojoval s Clarkem o vedoucí pozici a na Jonesově autě se vytvořila horizontální trhlina ve vnějším zásobníku oleje a mazivo se dostalo na trať.

V následující chvíli za nimi jedoucí Eddie Sachs havaroval kvůli oleji na závodním povrchu. Byla signalizována žlutá výstražná vlajka, čímž se pole zpomalilo. Agajanian, majitel Jonesova auta, se dohadoval s hlavním komisařem Harlanem Fenglerem, aby nevydával černou vlajku, a trval na tom, že hladina oleje klesla pod úroveň trhliny a že únik přestal. Zatímco Agajanian přesvědčoval Fenglera, šéf Lotusu Colin Chapman přispěchal, aby se zapojil do konverzace a požadoval, aby Fengler dodržoval pravidla o diskvalifikaci vozů s únikem oleje.

close Vůz Parnelli Jonese, se kterým v roce 1963 vyhrál 500 mil Indianapolis. info Zdroj: Wikimedia Commons, Doctorindy, CC BY-SA 3.0 zoom_in Vůz Parnelli Jonese, se kterým v roce 1963 vyhrál 500 mil Indianapolis.

Lotus uznal Jonesovo vítězství a převahu

Když do konce závodu zbývalo jen pár minut, Fengler se rozhodl nepodniknout žádné kroky a Jones si dojel pro vítězství. Tým Lotus-Ford, i když nebyl s rozhodnutím spokojený uznal Jonesovu jasnou převahu. Podle portálu Autorevue.cz Jones druhého Clarka porazil o téměř 34 sekund s průměrnou rychlostí přes 230 kilometrů v hodině. Představitelé Fordu navíc uznali, že vítězství prostřednictvím diskvalifikace Clarkova největšího konkurenta nebude veřejností dobře přijato, a tak odmítli protestovat.

Pěstní dohra mezi Jonesem a Sachsem

Triumf Parnelli Jonese v závodě Indy500 1963 měl ještě dohru. Den po závodě se Eddie Sachs ostře pustil do Jonese a hádka vyústila v pěstní výměnu názorů. „Sachs nazval Jonese falešným a ten se naježil, zaťal pěst a praštil šestatřicetiletého detroitského jezdce do obličeje,“ popsal událost list The Lewinston Daily Sun, který vyšel 1. června 1963.

Vítězství v dalších závodech

Ve stejném roce legendární výrobce vozidel Bill Stroppe postavil pro Jonese automobil Mercury Marauder USAC Stock. Jones s ním vyhrál 1963 Pikes Peak International Hill Climb a překonal akciový automobilový rychlostní rekord.

V roce 1964 vyhrál sedm závodů na své cestě za triumfem v USAC Stock Car. Vyhrál soutěž trpasličích vozů Turkey Night Grand Prix. V následujícím roce 1965 Parnelli Jones téměř vyhrál Indy podruhé, když skončil druhý za Jimem Clarkem. Vyhrál pět z devíti závodů trpasličích vozů, kterých se zúčastnil v roce 1966, včetně Grand Prix Turkey Night. V konečném pořadí skončil čtrnáctý, přestože se zúčastnil pouze devíti z 65 podniků.

Extrémní závod v Green Valley

V dubnu 1967 se Jones utkal s týmovým kolegou, přítelem a rivalem Danem Gurneym v brutálním 480 kilometrů dlouhém závodě v Green Valley v Texasu v téměř 45 stupňovém vedru a prohrál jen o centimetry. Ve sejném roce jezdil s Mercury Cougar v druhém ročníku série Trans Am. Jel také svůj poslední závod Ind500.

Startoval s turbínovým vozem STP-Paxton s pohonem všech kol. Vedl téměř až do předposledního kola, kdy v jeho autě selhalo ložisko převodovky v hodnotě šesti dolarů. Nicméně Parnelli Jones se tím podle portálu Indianapolis Motor Speedway Museum pasoval do pozice jediného jezdce, který ve dvou závodech „pětistovky“ v Indianapolisu strávil na čele závodu více než 400 mil. Dojel při něm šestý.

Poprvé v off-road závodě

Na začátku roku 1968 Jones absolvoval svůj první off-road závod, a to extrémní Star Dust 7/11 dlouhý 711 mil (1 144 kilometrů) přes Nevadskou poušť. Rozloučil se s účinkováním v Indy500 poté, co odmítl startovat s nespolehlivým vozem.

Svůj vliv pro jeho rozhodnutí sehrál také fakt, že zahynuli Jim Clark a Mike Spence, plus zranění Jackieho Stewarta, které si přivodil při závodu F2 na španělském okruhu Jarama. Událost popisuje v knize Stewart: The Flying Scot autor Mike Kettlewell (World of Automobiles, Orbis Publishing London, 1974).

close Parnelliho Ford Bronco pojmenovaný Big Oly z off-roadových závodů Baja. info Zdroj: Wikimedia Commons, zombieite, CC BY 2.0 zoom_in Parnelliho Ford Bronco pojmenovaný Big Oly z off-roadových závodů Baja.

V roce 1968 Jones absolvoval off-road závod NORRA Mexican 1000, nyní Baja 1000, dlouhý 150 mil - 240 kilometrů. Ten v roce 1971 s parťákem Billem Strophem dokonce vyhrál. Jel se speciálně upraveným Fordem Bronco, který pojmenoval Big Oly a dosáhl rekordního času 14 hodin 59 minut. Bylo to první off-roadové vítězství jezdce, který vyhrál 500 mil Indianapolis.

Úspěšný debut s Ford Mustang Boss 302

V sérii SCCA Trans-Am Championship se Parnelli Jones představil v letech 1967 až 1970. V roce 1969 pomohl v sérii úspěšnému debutu vozu Ford Mustang Boss 302. Jeho největším soupeřem v seriálu byl Mark Donohue s vozem Camaro týmu Rogera Penkseho.

Konec závodní kariéry

Jones zakončil svou závodní kariéru významnými výhrami v roce 1973. Svou druhou mexickou 1000 vyhrál za 16 hodin a 42 minut. V roce 1973 také vyhrál terénní závody Baja 500 a Mint 400. Měl ale vážnou nehodu při závodě SCORE International Baja 500 v roce 1974 a definitivně se rozhodl opustit závodění, aby se stal majitelem závodního týmu.

close Parnelli Jones u vozu Ford Mustang Boss 302 v roce 2010. info Zdroj: Wikimedia Commons, Ford Motor Company, CC BY-SA 4.0 zoom_in Parnelli Jones u vozu Ford Mustang Boss 302 v roce 2010.

Majitelem závodního týmu

Společně s obchodním partnerem Velem Miletichem založil Parnelli Jones vlastní tým s názvem Vel’s Parnelli Jones Racing, pro který, jak píše web Formule.cz  vyhrál v roce 1970 a v následujícím roce Indy500 Al Unser starší. Tým také získal na začátku 70. let tři triumfy v šampionátu USAC a to zásluhou Unsera a také Joea Leonarda, který k IndyCar přešel od motorek. Pod vedením mechanika George Bignottiho si tým stavěl vlastní šasi PJ Colt.

Ve Formuli 1 to nebyl žádný zázrak

Od konce roku 1974 do začátku sezony 1976 to tým Vel’s Parnelli Jones Racing zkoušel i v prestižním seriálu mistrovství světa Formule 1. Do závodů ve všech třech sezonách nasazoval jezdce Maria Andrettiho. Ten sice třikrát dojel na bodech, když v úvodním sezoně v předposlední Velké ceně Kanady byl sedmý a GP USA nedojel. Ve Švédsku v roce 1975 byl 4., později ve Francii pátý a v roce 1976 skončil v Jižní Africe na šesté příčce. Kromě toho si ještě v roce 1975 připsal třetí místo v nemistrovském závodě na okruhu Silverstone. Nedostatek sponzorů pak vedl k rychlému konci týmu ve Formuli 1.

close Mario Andretti s monopostem F1 Parnelli VPJ 14. info Zdroj: Wikimedia Commons, United Autosport, CC BY-SA 2.0 zoom_in Mario Andretti s monopostem F1 Parnelli VPJ 14.

Mario Andretti a Al Unser za tým závodili ve Formuli 5000, která byla vrcholnou sérií závodící v Americe na silničních okruzích v době, kdy vozy IndyCar pod hlavičkou USAC závodily primárně na oválech.

Zpátky na off-road závody

Následně se Jones vrátil k off-roadovým závodům jako majitel kamionu Walker Evans' 1976 SCORE a Evans vyhrál šampionát. Jones také vlastnil vozy, které vyhrály třídu na Baja 500 a Baja 1000. Jeho USAC Dirt Car vyhrál dva šampionáty a třikrát Triple Crown.


Nahrává se anketa ...

Hvězda filmového plátna a obchodník

Jones si zahrál v hodinovém dokumentu Behind the Indianapolis 500 s Parnelli Jonesem. Film zavedl diváky do zákulisí slavného závodu. Snímek byl vybrán na filmový festival Sun Valley 2016.

close Parnelli Jones při Indy500 v roce 2018. info Zdroj: Wikimedia Commons,Zach Catanzeti Photo, CC BY-SA 2.0 zoom_in Parnelli Jones při Indy500 v roce 2018.

Jones vlastnil a provozoval několik úspěšných podniků. Vlastnil společnost Parnelli Jones Inc., která se 47 maloobchodními středisky pneumatik Parnelli Jones ve čtyřech státech. Parnelli Jones Enterprises byl řetězec závodních pneumatik Firestone ve 14 západních Spojených státech.

Parnelli Jones Wholesale byl prodejce, který prodával a distribuoval tlumiče, pneumatiky pro osobní automobily a další automobilové produkty maloobchodním prodejcům. Kromě toho od začátku 70. let vlastnil společnosti vyrábějících kola, z.b. Rebel Wheel co, US Mags a American Racing Equipment.

Parnelli Jones zemřel 4. června 2024, jak uvádí web Autorevure.cz ve věku 90 let v Torrance v Kalifornii, po desetiletém boji s Parkinsonovou nemocí, obklopen rodinou a přáteli. Zprávu o úmrtí oznámil na facebooku jeho syn PJ Jones. „Můj otec, Parnelli Jones, dnes zemřel ve věku 90 let. Posledních pár let bojoval s Parkinsonovou chorobou. Bude mi moc chybět!“ napsal 5. června v tři minuty po půlnoci.

Ocenění Parnelli Jonese

Byl uveden do: Off-Road Motorsports Hall of Fame (1978), Indianapolis Motor Speedway Hall of Fame (1985), International Motorsports Hall of Fame (1990), National Midget Auto Racing Hall of Fame (1990), National Sprint Car Hall of Fame (1991), Motorsports Hall of Fame of America (1992), West Coast Stock Car Hall of Fame (2002) a USAC Hall of Fame v roce 2012.