Hana Němcová, členka ČsOL Kladno vypráví: „Bydleli jsme blízko trati Praha – Slaný, pamatuji na americké a anglické hloubkaře, kteří nalétávali nad lokomotivy a ostřelovali je, po trati se přesunovaly pancéřové vlaky. My jsme měli spolu se sousedy v blízké stráni vykopané kryty, kam jsme v případě nebezpečí utíkali. Když přejel jeden pancéřový vlak dne 7. května 1945, vyšli jsme všichni z krytů na stráň. Jenomže se objevil další pancéřák a Němci začali na nás střílet, můj otec mne i bratra popadl pod paží a kutálel se s námi ze stráně dolů, ostatní lidé se také útěkem zachránili, nikomu se ten den nic nestalo.

Následující den 8. května 1945 bylo krásné počasí, slunečno, všichni už věděli, že se blíží konec války. Z Prahy prchaly kolony vojáků SS a chtěly se dostat na západ a do zajetí k Američanům. Do Zákolan dorazily kolem poledne. Možná po nich někdo vystřelil, ale možná také, že se jednalo o ozvěnu nějaké vzdálené střelby. Nicméně následovala krutá pomsta. Zahlédli skupinu lidí, kteří se nestačili ukrýt, přepadli je a před dílnou mého otce Karla Dlouhého zastřelili pět mužů a jednoho osmiletého chlapce. To vše jsem prožila spolu s rodiči a příbuznými ve vedlejším bytě při otevřených oknech. Nás zachránilo to, že jsme byli ukryti pod okny, takže nás esesáci neviděli a domnívali se, že byt je asi prázdný. Ten křik a střílení si pamatuji do dneška, nejvíc to, jak malý Ládík (Vladimír Poch) křičel a prosil, aby mu nezabíjeli maminku a tatínka. Jeho maminka celý masakr jako zázrakem přežila, ležela pod ostatními mrtvolami, s průstřelem plic a zraněním hlavy. Soused Pavel Šebesta přežil s průstřelem nohy a plic. Další kolony esesáků do popravených opět stříleli – můj bratranec Jiří Herein prý měl v sobě 24 průstřelů. Podle úmrtního listu průstřely srdce, břicha a tři průstřely hlavy. Bylo mu 21 let.

Kolony esesáků prchaly dál na západ, ale v polích nad Brandýskem u Žižic došlo k bitvě s vojsky Rudé armády. Němečtí vojáci byli poraženi, druhý den 9. května 1945 už i v našem blízkém okolí se oslavoval konec té strašné války. Dílna mého otce byla dávno zbořena a na místě masakru je pomník se jmény obětí, který tyto hrůzy stále připomíná. Je to na rozcestí Zákolany – Koleč – Blevice.“

Pomník byl postaven v roce 1946 na památku pěti občanů a jednoho dítěte zastřelených ustupujícími nacisty 8. května 1945. Na pomníku je nápis:
V květnové revoluci 1945 zde padli:
Dluhoš Drahomír 1924,
Herein Jiří 1924,
Hora Jaroslav 1925,
Pekárek Karel 1894,
Poch Bedřich 1909,
Poch Vladimír 1936.

V Budči je pohřbeno pět obětí a Jiří Herein je pochován na hřbitově v Kolči.

Dochoval se závodní průkaz Jiřího Hereina z AVIA Letňany, který byl prostřelen kulkou. V úmrtním listě, který vystavil Farní úřad ve Slaném dne 20. června 1945 je uvedeno, že měl průstřel srdce, oboustranný vstřel prsou, průstřel bradou a tři zásahy obličeje.

Hana Němcová od roku 1946 vždy do Zákolan přijížděla, aby uctila památku těchto posledních obětí, které se navíc dotýkaly její rodiny. Ráda vzpomíná na setkání před deseti lety, kdy se pietního aktu zúčastnili zástupci Obecního úřadu Zákolany, Československé obce legionářské Kladno, Krajské rady Svazu důchodců ČR Středočeského kraje, TJ Sokol Zákolany, Baráčnické obce Podbudeč, Sboru dobrovolných hasičů a obyvatel Zákolan. Po skončení pietní akce se konala vernisáž výstavy Vojáci republiky v poli 1914 – 1945 a podělila se o své vzpomínky na besedě, kde připomínala konec války v Zákolanech. Poslední tři roky se již nezúčastňuje vzhledem ke zdravotním problémům, ale všechny dokumenty, které vlastnila předala Obecnímu úřadu v Zákolanech s přáním, aby se nikdy nezapomnělo.

Eva Armeanová