Po celodenní výrobě roušek, malování, vrtání a především úklidu jsem dala těm deseti nejskvělejším rošťákům najíst, všechny rovným dílem pomazlila, dala hračky na své místo s vědomým, že za pár hodin to budu uklízet znovu a unavená a vyčerpaná jsem odešla domů trochu se prospat. Přeci jen, roušek není nikdy dost a my tak rádi pomáháme…

Kristýnka: …tak děti moje, mějte se tu krásně, nezlobte a odpočiňte si, dneska to zase bylo náročný…dobrou no lásky….

„Kabát, kabelku, druhou kabelku, klíče, kde mám klíče? Dobrý, mám je v ruce…Týno, soustřeď se ještě, než dojedeš domů“ řekla sama sobě. Zamkla dveře kavárny a chvíli se zastavila. Rozhlédla se po večerním prázdném náměstí, nikde nikdo. Je to trochu děsivý, ale krásný zároveň, pomyslela si. S výdechem jí šla pára od úst, takže v trochu mrazivém večeru jenom přeběhla k autu, nasedla a odjela nabrat síly na další den.

Po zaklapnutí dveří v kavárně:

Bára: všichni nástup!!!

Snížek: Co se děje? Teď jsme se najedli…nemůžeme to nechat na pozdějc?

Nills: juchůůů, budeme si hrát? Kde je nějaký klubíčko, nebo provázek nebo něco…rychle rychle….

Miky: nechte mě spát….

Po chvilce přemlouvání, odmlouvání a vymlouvání se všichni přišli. Bára si sedla na židli a ostatní se shromáždili před ní. Miky si lehnul poblíž, ale po té, co se Bára všimla jeho pokusu sabotovat dnešní poradu, kterým by mohl strhnout ostatní, se na něj přísně podívala a tak raději vstal. Nechtěl mít problémy.

Bára: Máme za sebou těžké období. Nevím proč, ale za poslední dobou sem nechodí lidi. Určitě jste si toho všimli taky ne?

Miky: fakt? Mě to ani nepřišlo..

Amálka: to se nedivím, když celý dny prospíš a pak jsi schopen se leknout svýho stínu.

Shadow: Co je, tady jsem!

Eliška: Já jsem si toho všimla, žádný lidi, jenom hluk, nepořádek a pořád tu něco divně zapáchá.

Aron: No dobře, tak jsem to párkrát nestihl na záchod…děláte, jakoby se vám to nikdy nestalo

Eliška: Výjimečně jsem teď nemyslela tebe.

Snížek: Jakoby nestačilo, že nám sem přivedla Mamka desátýho člena. Denní přísun hlazení a drbání se nám snížil skoro na nulu. Ještě nám přestanou dávat najíst a balím to tady…

Miky: Jak jako desýtého člena? Kdo je tu novej?

Kvído: OMG, přece ten malej, co má ty divný uši…sedí vedle tebe, Miky soustřeď se prosím tě!

Bára: Klid, Nills za to nemůže. Zatím je to škvrně, ale je v pohodě. Ale několikrát jsem slyšela, jak lidi komentujou, že nám tu někdo přibral a to tak, že dost!

Číro: My dva s bráchou to být nemůžeme. Naše ladný postavy a mrštnost leoparda…my prostě netloustneme.

Eliška: Nesnesu, aby se do mě někdo takhle navážel a zvlášť ne ta, co vleze do kočárku, usne a probudí se někde úplně jinde a ani si nevšimne, že odjíždí.

Bára: To sem nepleťme tohle…

Nills: Jako já vím, že tu jsem jen chvilku, ale taky mi přijde, že je tady míň lidí, než na začátku. Nevím čím to je, ale nevadí mi to, je tu spousta šňůrek, barev, hadříků…prostě super.

Miky: No a není na nás Mamka nějak naštvaná? Že jsme moc hluční třeba?

Aron: Prosím tě, tohle říká někdo, kdo, furt ještě neví, jestli bude kočka nebo holub. Kdo má poslouchat to tvý vrkání pořád??!!

Eliška: Souhlas, je to děs.

Miky: Já za to nemůžu, prostě mi to občas ujede a občas mňouknu, teda vrknu jsem chtěl říct…a vůbec, nechtě mě být…

Bára: Dobře, dobře…nehádejme se. Takže nevíme proč to tak je. Jídlo a teplo zatím máme a někdo taky občas dorazí, tak to nějak zvládneme. Musíme se kousnout. Další bod jsou nový barvy.

Amálka: Ta zelená je pryč, ta se Mamce nepovedla, takže super. Další zdi jsou fialovou, ta mi nevadí.

Číro: Mě se zas líbí ty zdi, co jsou natřený šedou.

Shadow: Co je, tady jsem!

Bára: No tak popojedem…blíží se nám oteplení a občas se dostaneme i na zahrádku. Kdo se ještě nezačal zbavovat zimního obleku, ať neprodleně začne. Nechci, aby to bylo jako loni, kdy všude byly v létě chlupy.

Kvído: Jako promiň, ale my jsme v pohodě, nevím, kdo je tady nejvíc chlupatá? Ehm ehm….

Bára: Myslíš Mikyho, že jo…

Miky: Fakt je nás deset? Sorry, ale furt na to musím myslet…ať počítám, jak počítám, vychází mi devět.

Nills: Počítal jsi sebe?

Miky: a jo vlastně…vrkůůů

Amálka: Mám věcnou…Nevím, jestli je rozumný pořád držet strategii, na který jsme se domluvili na minulý poradě - likvidovat všechny ty skleněný věci na dorty. Bára má sice nejvíc zásahů, ale ve výsledku jsme se k žádnýmu dortu nedostali.

Snížek: Taky myslím, že je to zbytečný. Radši bych vymyslel, jak se dostat do kuchyně, když tu nejsou lidi, od kterých občas něco spadne.

Bára: Hele, pravdou je, že tohle je výjimečnej stav. Nevíme, co se děje, kdy to skončí a jestli to někdy skončí. Takže do tý doby, než začnou zase chodit lidi a budeme si tak jistí, že jsme nic neprovedli a Mamka není naštvaná, navrhuju:

1) Konec rozbíjení věcí.

2) Nechte se mazlit od každýho, kdo přijde.

3) Konec vrkání Miky….jsi prostě kočka, fakt, nekecám!

4) Když už si někam zalezete a slyšíte, že Mamka nás počítá, tak přerušte hru na Schrodingerovu kočku a vylezte s těch krabic.

5) Snažte se o roztomilý pohledy. Amálie to bude mít těžký, protože kouká pořád jak dozorkyně, ale zkus to vykompenzovat mňoukáním alespoň.

Amálka: Furt se ti něco nelíbí!!! Mňau woe.

6) Pokud vyloženě nespíte, ale jen tak trochu odpočíváte, doporučuju pozici:

Mistr Yoda: skoro stejný jako „Sfinga“, jen máte přimhouřený oči, založený přední tlapky a uši od sebe. Sledujte Arona…tomu to jde samo.

7) Pokud chcete zaujmout lidi kolem (až tedy nějaký přijdou), doporučuju chůzi:

Tutančíča: pořád zůstáváme místopisně v Egyptě, jedná se o velmi pomalou, ladnou chůzi napříč kavárnou. Zítra vám to ukážu v praxi.

8) Další porada za měsíc. Připravte si témata, nechci to zas vymýšlet všechno sama. Vím, že jsem nejkrásnější princezna, ale mohli byste mi taky trochu pomoct!

Bára: Máte k tomu někdo něco?

Miky: Tak jo, teď jsem nás přepočítal a fakt je nás deset.

Aron: No, to je sestava tohle…děkujem Miky, fakt Einstein.

Tomáš Volf