Vietnamem až k My Lai

Vietnam je krásná a bohatá země, co drží své bohatství pevně ve svých rukou a ani kousíček půdy nepřenechá cizímu kapitálu. Ve vládě jsou politici, co nenechají rozkrást svou zemi za pár milionů, ulitých do vlastní kapsy. Cizinec, jakkoli bohatý, tam nekoupí ani píď pole, pláže, lesa nebo sebemenší parcelu, na což by některý z nich jistě zálusk měl. Půdu nemohou koupit ani prostřednictvím místních lidí, jak to bývá zvykem třeba v našich končinách.

Američana zde nepotkáš a nelze se tomu divit, po tom, co  té zemi provedli. Nejezdí sem možná ze studu, možná ze strachu. Je jim určitě nepříjemné vracet se do míst, která ničili svými bombami, plamenomety, napalmem a těžkou válečnou technikou a kde na vlastní kůži zažívali krutosti války i jejich vlastní dědové. Můžeme se ptát, zda nejvyšší vojenské velení USA rozhodlo o rozpoutání války ve jménu rozpínavosti, či kvůli sféře rozhodujícího vlivu, pro surovinové bohatství, nebo proto, že se této zemi snažili vnutit „své nejvyšší hodnoty.“ 

Autista Ondra.
Pomozte autistickému Ondráškovi, aby se mohl dál vzdělávat a rozvíjet

Vietnam jsem procestovala od jihu k severu a zase zpátky. Navštívila jsem ta nejzajímavější místa, města, hory, vesničky i rozsáhlé jeskyně. Nachodila desítky kilometrů po prosincových, liduprázdných plážích v Mui Ne, kde v tu dobu bylo mušlí jak naseto. Mrzla jsem v horském městě Sapa. Starou lodí jsem plula kolem pitoreskních skal zátoky Halong Bay. V císařském městě Hue jsem našla starobylou arénu, kde před staletími bojovali sloni proti tygrům. Viděla jsem původní sloní stáje, i tu obří bránu, kterou sloni nastupovali k boji. Viděla jsem i nízké kóje, kterými vbíhali do arény tygři, předem zbaveni tesáků, aby svůj boj o život prohráli. Vystoupala jsem po dvoutisících schodech na vrchol hory Fansipang a mnohokrát zhlédla úžasné vodní divadlo v Hanoji. Na památku jsem si přivezla nejen stříbrné mušle, ale i mramorovou sochu dívky, kterou jsem objevila v manufaktuře, kde mistři kladívka opracovávali obří mramorové bloky a vytvářeli z nich překrásná sochařská díla všech představitelných i nepředstavitelných velikostí, tvarů a barev. Ta díla byla tak dokonalá, jako by je tesal sám Michelangelo nebo mistr Leonardo.

Navštívila jsem také vesnici My Lai, svým osudem podobnou našim Lidicím.

Dnes vím, že jsem se měla vyhnout návštěvě tamního muzea, v jehož vestibulu bylo do černé mramorové desky vtesáno 504 jmen dětí, žen a starců, kteří tam jednoho dne svůj život ztratili. A ze stovek vystavených fotografií bylo zřejmé, jak mučivým způsobem se tak stalo. 

Stopy ve sněhu nedaleko Tuchlovic.
Mrzne, až praští...

Bylo ráno, 16. března 1968. Obyvatelé My Lai obstarávali obvyklé domácí práce, krmili děti a prasátka v ohradě, vařili rýži, poklízeli hospodářství tak, jako v každý jiný den. Starci se svými dospívajícími vnuky už pracovali na blízkých rýžových polích. Najednou byl slyšet řev motorů přistávajících helikoptér, které dosedaly doprostřed rýžových polí.

Vesnice byla v mžiku obklíčena armádou ozbrojených vojáků. V maskáčích a plynových maskách, v rukou plamenomety nebo samopaly hnali všechny obyvatele do středu vesnice a neustále utahovali vraždící smyčku a nikoho z ní nenechali uniknout. Když pak postříleli vyděšené obyvatele a zabili děti i znásilněné mladé ženy, zapálili domy i zeleninové zahrádky a stromy, co poskytovaly stín, spálili okolní rýžová pole i s vodními buvoly. Nakonec zapálili i zásoby potravin a rýže, zemědělská náčiní, povozy, hospodářská zvířata, drůbež i psy. Studny s pitnou vodou otrávili. 

Vojenská operace byla zahájena v osm hodin ráno na základě neprověřené informace, že se v My Lai ukrývá partyzánský oddíl. V té vesnici, ve chvíli nemilosrdného útoku, nebyl přítomen ani jediný dospělý muž, jen starci, ženy a děti. Všichni muži, mladší šedesáti let, odešli do džungle bojovat  za svou zemi. Přesto nemilosrdné vraždění začalo. Po likvidaci nevinných obětí a vypálení vesnice do základů, Američané zpupně hlásali do světa, že jejich armáda v My Lai rozprášila početnou partyzánskou jednotku. A západní „sedmá velmoc“ tu  mordýřskou lež opakovala dokolečka, dokola celému světu. 

Přinášíme další skvělý recept od naší čtenářky Terezy. Dobrou chuť!
RECEPT: Kuřecí špíz "teriyaki"

Americké vojenské soudy  nikdy nikoho za zločiny proti lidskosti neodsoudily. Všichni viníci byli nevinní. Jediný důstojník byl držen chvilku ve vězení, než mu byla udělena prezidentská milost. Soudce ke spravedlivým výrokům nepřesvědčily ani tristní fotografie, například ta, jak se po prašné cestě mezi rýžovými políčky plazí malý klučina, svým drobným tělem chrání ještě menšího brášku a v zoufalém gestu napřahuje ručku proti lučíku samopalu. Nebo fotografie klečícího bělovlasého starce, jehož oči neprosí o smilování, i když má hlaveň samopalu opřenu o tvář. A fotografie znásilněných a poté zabitých žen. A co ta fotografie nahé holčičky, která běží po polní cestě vstříc možná milosrdné smrti? A soudu jistě byla předložena i fotografie skupiny Amerických vojáků, kteří se po vykonané práci smějí a kouří, rozvaleni před hořícím domem, do jehož plamenů se hroutí lidská postava. Na stěnách muzea visí fotografie čtyř důstojníků, kteří k masakru dali přímý pokyn. Vojenský soud USA je osvobodil, byli přece nevinní! 

Kolem muzea jsou zachovány základy vypálených domů. Kameny pokrývá mech, ve vnitřním prostoru roste tráva. U každého pietního místa stojí měděná tabulka se jmény těch, kteří v domě žili a v ten březnový den zahynuli. Na jedné tabulce čteme jméno ženy, staré 42 let a jména jejích dětí ve věku 2, 4, 6, a 8 let. U jiných základů je na tabulce vyraženo jméno muže, starého 76 let, ženy 36 let a ročního dítěte. I do dalších měděných tabulek, stojících před všemi vypálenými domy, jsou vepsána jména mrtvých. 

Nesmyslná a krutá je každá válka. V ní ztrácí své životy muži obou bojujících stran, civilní obyvatelstvo a bohužel i děti. Světu vládnou barbaři a ti byli, jsou a budou odpovědní za bývalá, nynější i budoucí válečná vraždění a za rozkol světa, protože nakonec se proti sobě postaví lidé jedné krve, jednoho národa, jedné vesnice. Ne ušlechtilost, rozum, ale peníze a náboženské šílenství budou dál vládnout světu, dokud se Zeměkoule neotřese odporem nad konáním člověka, protáhne si shrbená záda, pohodí prořídlými vlasy a plivne po nás horkou slinou. A nakonec nás zalije mohutnými proudy slzí.

Autor: Ivana Výborná