Bratra Telváka jsme navštívili letos 14. ledna, kdy jsme mu vyřídili pozdravy od našich členů a předali dar od paní hejtmanky. Dne 4. března jsme mu přišli poblahopřát k jeho 87. narozeninám, které oslavil 19. února. Setkání jsme museli odložit ze zdravotních důvodů. Gratulovat přišel Standa Pítr, Jarka Barešová a Eva Armeanová.

Po předání dárků a květiny následovalo milé a přátelské povídání a vzpomínání. Honza se nakonec nechal přemluvit a zahrál na harmoniku. Hrával i na klavír, housle a foukací harmoniku. Také velmi rád a dobře tančil např. s Jarkou Barešovou na našich setkáních ke Dni válečných veteránů, byl na ně krásný pohled, oba tančili s velkou noblesou. Vzpomínal i na to jak rád a dobře vařil, jeho halušky byly mezi přáteli a rodinou vyhlášené. Připili jsme si vaječným koňakem. Co si přál, aby se mu splnilo do dalších let, nám neprozradil.

Pietní akt ke 173. výročí narození T.G. Masaryka se konal na lánském hřbitově.
Pietní akt na lánském hřbitově připomněl 173. výročí narození T.G. Masaryka

Jan Telvák se narodil 19. února 1936 ve Snině, okres Humenné. Tatínek Jan Telvák se narodil 28. dubna 1913 v Bratislavě, byl maďarské národnosti, maminka Marie Telváková se narodila 21. října 1919 rovněž v Bratislavě, byla Židovka. Bratr Julius se narodil 2. prosince 1939 také na Slovensku. Po jednání Jozefa Tisa a Ferdinanda Ďurčanského dne 13. března 1939 v Berlíně, na které si je povolal Adolf Hitler, byla Slovenským sněmem vyhlášena samostatnost a 14. března 1939 vznikl samostatný Slovenský stát jako politický a vojenský spojenec nacistického Německa, který v listopadu 1940 přistoupil k Ose Berlín-Řím-Tokio.

Vládní politika na Slovensku se začala ostře vymezovat vůči antifašistům a Židům. Klerofašista Tiso z pozice prezidenta a kněze nabádal občany Slovenského státu, aby udávali své sousedy a známé Židy s příslibem až 500 říšských marek za každého Žida. Postižena byla i rodina Jana Telváka. V roce 1944 byli všichni převezeni do internačního tábora v Dubnici nad Váhom.

Pozdeňské šibřinky.
Sokolovna ožila maškarní zábavou. V Pozdni se konaly tradiční šibřinky

Tatínek nastoupit nemusel, ale nechtěl opustit rodinu. Přežili zásluhou maminky, která měla v táboře někoho známého, věděla dopředu, kdo půjde do plynu nebo bude zastřelen, měnila jim jména, aby nemuseli být zařazeni do transportu, který mířil do vyhlazovacích táborů.

Jan Telvák vzpomíná: „Maminka byla velmi starostlivá, jednou se jí naskytla možnost dostat trochu chleba, chtěla ho poslat svým malým dětem. Když házela chleba přes dráty, udala ji spoluvězeňkyně a Němci ji okamžitě odtáhli. Bylo to v lednu 1945. Němci ji vyvlekli, vysvlékli donaha a polévali ji studenou vodou, já a bratr jsme se na to museli dívat. Nejen nemoci, špína, hlad a neustálý řev, ale také velký strach o milovanou maminku, byl v nás. Při vstupu do internačního tábora nás oddělili, tatínek byl zvlášť, maminka byla zvlášť, já a bratr jsme leželi spolu na palandě. Byli jsme oba bosí, já jsem nastydl, onemocněl jsem tyfem, ochrnuly mi nohy, takže jsem lezl po čtyřech. Koncem války, když Němci cítili, že se blíží konec, byla možnost útěku. Maminka mě vzala na záda a celá rodina se vydala na cestu. Autem jsme se potom dostali do Prahy, kde se nás ujaly zástupkyně Červeného kříže a byli jsme dáni do karantény ve Vršovicích. Když skončila válka, bylo mi devět let a bratrovi 5 let. Pro mne však následky pobytu neskončily, prodělal jsem tyfus a do 14 let jsem byl stále v karanténě. Tam jsem se teprve učil číst. Za celou dobu mne rodiče navštívili pouze 2x, bylo to z důvodu mého podlomeného zdraví. Rodiče a bratr odjeli na Slovensko, tam zjistili, že jim vše bylo ukradeno, tak se vrátili do Čech a usadili se v Praze. Po skončení karantény jsem se vyučil horníkem v Ostravě, tam jsem i fáral a potom jsem fáral v Mostě na dole Vrbenský. V Mostě jsem se oženil, z prvního manželství mám dceru Janu, bydlí v Mostě. V Mostě jsem se rozvedl a odjel do Prahy, pracoval jako předák na stavbě a našel si druhou manželku Boženku. Z tohoto manželství se narodil syn Jan, ten žije v Kladně. Manželka zemřela před 22 lety.“

Masopustní průvod prošel Černucí pojedenácté.
Masopustní průvod prošel Černucí pojedenácté. Nechyběly nápadité masky

Při vzpomínce na dětství, se mu jinak usměvavé oči, potáhly smutkem. Na otázku proč se šel učit horníkem mi odpověděl, že si přál hodně vydělávat. Rád vzpomíná i na dobu fárání, celkem fáral 23 let.

Takže milý Honzo, přejeme ještě jednou hodně zdraví, štěstí a spokojenosti do dalších let. Moc si tě vážíme a máme tě rádi.

Eva Armeanová, předsedkyně Československé obce legionářské Kladno