Tohle není žádná kachna

   Ženina známá žije se svou rodinou na statku. Chovají zvířata, což je poctivá každodenní práce, protože nakrmit se musí. Může ji dělat jen ten, kdo má zvířata rád a kdo nemá cestovatelské sklony. Protože odjet si na 14 dnů na Havaj? Na cestu kolem světa? Nelze. Jejich svět je tam, kde žijí. A ten nejde opustit.

   Před Vánoci ji žena požádala o husu. Byla jí přislíbena. Začal jsem se těšit. Taková husička s knedlíčkem a se zelím, mňam.

   Když ji žena přinesla domů, s láskou jsem se na ni zahleděl. Na husu. Poděkoval jsem v duchu za ten boží dar. Byla pěkně macatá. Mám rád stehna. Láskyplně jsem je pohladil. (Aby nevznikly nejapnosti, mluvím stále o huse. I když…)

   Na Vánoce jsme si husičkou velice nezřízeně napchali nácka. Kůžička byla do zlatova, masíčko měkoučké, šťávičky dost a dost. (V naší rodině panuje pravidlo, kolik žena udělá šťávičky, tolik mě má ráda. Tentokrát láskou překypovala.)

   Když jsme se s husou rozloučili a zbytky a kosti předali kočičce Elišce a Panu domácímu, což je náš kocour, sedl jsem a napsal tyto řádky. Známá totiž při předávání husy řekla, že její rodina čte s oblibou Deník a v něm i moje řádky. O kotěti Elišce, o houskách… A zasmála se: „Ještě aby se tam tak  dostala i ta moje husa.“ 

   Tak ji tu máte, vážená paní.

Autor: Jiří Cinkeis