Stanu-li na náměstí Krále Vladislava, není mi moc jasné, proč Velvary jsou trochu zastrčené, původní stavitelé určitě měli vyšší ambice. Město leželo na dávné cestě z Prahy do Horní Lužice.

Zboží se tudy vozilo sem a tam jako dneska. Tenkrát ovšem neměli obludné kamióny ani dálnice vynikající i trochu horší kvality.

Královské město, o jeho historii je dobré si přečíst u kvalitních historiků. Myslet, že se něco dozví od tuláka, který párkrát cvakne foťákem a už vyhlíží hospodu, je naivní.

I já si musím všechno přečíst, byl bych trapný, kdybych to sem opisoval. V dávných poměrech potvrdil, že Velvary jsou městem, král Vladislav II. Jagellonský, protože o původní doklady velvarští přišli snad požárem nebo je někdo zabordelil.
Pokrok, do kterého počítáme i vznik železniční dopravy, Velvarům ublížil, koleje se městu vyhnuly a význam Velvar postupně přešel na Kralupy. Ovšem včetně chemického průmyslu a dalších radostí, takže Velvary se staly klidným městem. Bůh ví, jestli to není lepší. Ti, kteří růst považují za nejdůležitější záležitost v žití člověka, mě za tento názor nepochválí, na to jsem zvyklý.

Město není daleko od mého bydliště, jímž je krásná i proklínaná Praha, takže není mi neznámé. Občas jsem se sem zatoulal, jak život šel.

Žádnou publikaci nemám, ale našel jsem dost starých fotek na různých serverech, které u fotek uvádím jako vždycky.

Srovnávaček jsem vyplodil tolik, že z nich budou dva články. Ten první se bude týkat velikého náměstí, jež nese jméno krále Vladislava.

Přijel jsem z Kralup nad Vltavou lokálkou málem roztomilou, jak je krátká. Na náměstí se musí chodit pomalu, je vydlážděno po starobylém způsobu, tady šmajdavý dědek běžecké rekordy nevytvoří, když chce něco vidět, musí zastavit, aby si nerozbil… no, co asi?

Poprvé jsem vyzbrojený kapesním foťákem přišel den po Velikonocích a viděl maringotky světských, jak snad můžu nazývat lidi, kteří nám, hlavně dětem vozí kolotoče, houpačky, střelnice, však víte. Doufám, že jsem se nedopustil politické nekorektnosti, někdy se bojím o sobě říct, že jsem běloch.

Během mé první návštěvy lunapark zmizel, nic mi nepřekáží.

Začínám.

Co si budem povídat, tenhle pohled od východu na západ je nádherný. Kostel svaté Kateřiny, radnice, uprostřed náměstí mariánský sloup. Čtu si, že pochází z let 1716 - 1719, je skvělou prací bratrů Tollingerů, plný soch významných světců. Mně vzdáleně připomíná žirafu.

Pohled k severu. Žirafa rozděluje na dvě půlky významný dům zvaný Bártovský. Byl postavený v roce 1612 pro měšťana Jana Bártu Brandýského. Kdo se dá ulicí, která vede z náměstí v tomto záběru vpravo, může dojet až do Roudnice nad Labem, však tam také stávala Roudnická brána.

Za sloupem stojí dům, který brzy ukážu v detailu. Ulice, vedoucí dál k východu je Chržínská, cestou lze narazit na nádraží. Dům s věžičkou býval Okresní dům, přestavěný slouží bance. A vedle též přestavěný hotel Záložna. Podle cvrkotu kolem jsem zjistil, že chátrající budova už spíš hotelem není.

Autor: Václav Víšek, Vencovy pindy