Je to ve mně, nezbavím se zvyklostí, které nám vtloukali do našich malých hlaviček ve škole začátkem padesátých let minulého století. Věděli jsme, že žijeme ve společnosti, kde se musí plánovat. A plán se musí splnit, pokud nenastanou objektivní potíže.

Jako třeba mrazivý leden. Stane se. Během roku, jak tak jezdím po krásné české zemi, trousím srovnávací fotky a plánuju, jak se do některých míst vrátím v zimě, kdy bude vegetace spát, listí spadané.

Mrazy trochu poleví, blíží se konec února, za chvíli je jaro. Jedním z míst, které mám při ruce, je Slaný. Jsem hamoun a zdá se mi málo jet na výlet kvůli několika fotkám. Přiberu Zlonice, ty jsou hned vedle. Beztak je neznám.

Předpověď počasí hlásí chvílemi i slunečno, jen sem tam přeháňky, silný vítr. Ten mě neodfoukne, vždyť mám přes metrák.

Vystupuju z vlaku, fukéř je přímo zběsilý. Se přece nebojím. Jednu chvíli přinesl přeháňku plnou zmrzlého ledu. Kde to tam nahoře vzali? Za chvíli slunce, už se žene další mrak, že bych se na to nevykašlal. Vracím se, napadne mě, že ve Slaném to může být lepší. Ale vlaky jsou vyhřaté, nechce se z nich. Jedu domů.

Vydávám se znovu. Je neděle, jezdí spěšňák do Loun, staví ve Zlonicích. Únor je už málem bývalý. Pošmourno, v neděli v půl deváté nikde ani noha, jen moje. Stále méně slepic pobíhá v našich vesnicích, lidé nevstávají se slepicemi, proto jsou zalezlí a dopíjejí, co jim zbylo od večera.

Aby bylo jasno, Zlonice nejsou vesnice, Zlonice jsou městys. Aby mě někdo nenafackoval.

Nádražní třída hlásí stará fotka. Změnilo se vůbec něco? Koně jsme schovali do plechových miláčků. Stromy jsou asi tytéž, jen je zloničtí ořezali, aby nedopadli jako v Babyloně.

Jen se otočím zpět k nádraží a vidím, že moc nevidím. Málem jsem přehlédl sokolovnu. Jak tak se toulám, někdy mě napadá, že bych měl objíždět sokolovny, je mezi nimi spousta zajímavých staveb.

Kdo jede do Zlonic ze Slaného autem, narazí na školu. Protože jsem dávno za mlada projížděl touto krajinou na bicyklu, pamatuju se na směr severojižní, cesta vede nahoru dolů jak přejíždíme údolí vodních toků, které míří směrem k Vltavě. Škola je na kopci, odtud už se jede z kopce, samozřejmě z dálky je vidět symbol městyse kostel. Už se k němu hrnu.

Hned za školou je bývalý špitál, kde je dnes muzeum Antonína Dvořáka, jenž se zde pod tatínkovým dohledem učil na řezníka, ale daleko víc ho zajímala hudba, jíž se učil u zlonického varhaníka Antonína Liehmanna, dokonce i složil později skladbu Zlonické zvony. Řezníků je dost, přestože vegetariáni by je zrušili, Antonín Dvořák je jenom jeden. Osobně si myslím, že takový génius by se prosadil v jakémkoliv prostředí, možná i kdyby mu hudbu zakazoval Zdeněk Nejedlý.

Dvořákovo muzeum jsem zanechal vpravo mimo záběr. Silnice zdaleka ne asfaltová začíná klesat ke kostelu. Ulice se jmenuje Komenského, vpravo je Liehmannova.

Kostel Nanabevzetí Panny Marie jako na dlani. Vpravo hotel Koruna, centrum zlonického a kulturního života, tedy tenkrát. Dokonce měli i svoje pivo. Svět se mění a my ještě víc, jak na sebe někdy koukám.

Centrum Zlonic, náměstí se jmenuje Pod lipami. Byl jsem zde v neděli dopoledne, viděl jsem vycházet dost lidí. Proto tolik aut.

Autor: Václav Víšek, Vencovy pindy