Budoucí předseda tří československých vlád se narodil v rodině statkáře a klobuckého starosty Josefa Malypetra (1828 – 1900) 21. prosince 1873 – tedy před sto padesáti lety. Později Jan Malypetr navštěvoval nižší pražské reálné gymnázium, středoškolská studia ukončil na hospodářské škole v severočeské Kadani maturitou s vyznamenáním.

Třicetiletý Jan Malypetr roku 1903 uzavřel sňatek s Boženou Vopršalovou (1883 – 1976), jež pocházela ze selského rodu z Lisovic u Zlonic, nedaleko Klobuk. V rodině Jana Malypetra se narodili dva synové – Jan (1904 – 1987) a Jiří (1910 – 1911) – a dcera Božena (1905 – 1984), která se později provdala JUDr. Karla Stránského, významného pražského advokáta a sokolského činovníka v Praze.

 Vstup do politiky

Na politickou dráhu vstoupil Jan Malypetr roku 1901, kdy byl zvolen členem obecního zastupitelstva v Klobukách. O deset let později byl v rodné obci zvolen starostou (1911 – 1919). Roku 1906 se stává členem slánského okresního zastupitelstva, později byl zvolen členem okresního výboru a náměstkem starosty slánského okresu.

V nelehké době první světové války pak vykonával úřad okresního starosty ve Slaném. Politicky byl organizován do roku 1911 v mladočeské Národní straně svobodomyslné, poté vstoupil do agrární strany, jež hájila zájmy českých zemědělců. Roku 1916 se stal členem širšího výkonného výboru agrární strany. S touto pravicově

orientovanou stranou budou později Jana Malypetra osudově spojovat nejen velké politické úspěchy, ale i hořké porážky.

Po vyhlášení národní samostatnosti 28. 10. 1918 byl pětatřicetiletý Jan Malypetr kooptován za poslance tehdejšího parlamentu – Revolučního Národního shromáždění. Poslanecký mandát, který vykonával až do roku 1939, dokázal obhájit jako kandidát agrární strany i ve všech následujících volbách do poslanecké sněmovny tehdejšího parlamentu (1920, 1925, 1929, 1935).

Dne 7. 12. 1922 se Jan Malypetr stal ministrem vnitra ve vládě premiéra Antonína Švehly a tento mocensky důležitý post zastával do 9. 12. 1925.

Období přelomu let 1922 – 1923 bylo politicky a ekonomicky stále velmi neklidné, třebaže již nebylo tak ostře vyhrocené, jako tomu bylo v prvních popřevratových letech 1918 – 20. V lednu 1923 bylo v ČSR evidováno 440 000 nezaměstnaných a právě v této době byl atentátníkem Josefem Šoupalem, bývalým členem KSČ, smrtelně zraněn ministr financí Alois Rašín, který byl postřelen 5. 1. 1923 a utrpěnému zranění podlehl o šest týdnů později 18. 2. 1923.

Poválečná hospodářská krize (1921 – 1923) však začala rychle ustupovat a ke konci roku 1924 bylo registrováno pouze 69 000 nezaměstnaných. Začala „zlatá dvacátá léta“, doba nebývalé hospodářské prosperity, která však skončila s nástupem velké hospodářské krize na přelomu let 1929/1930.

V čele poslanecké sněmovny 1925 - 1932

Po vítězství agrární strany v parlamentních volbách v listopadu 1925 Jan Malypetr opustil funkci ministra vnitra a byl zvolen předsedou Poslanecké sněmovny Národního shromáždění, tedy dolní komory čs. parlamentu.

Toto postavení, vedle funkce prezidenta republiky a předsedy Senátu, představovalo jednu ze tří nejvyšších ústavních funkcí, ovšem Malypetrův osobní politický vliv byl v té době dočasně spíše zeslaben, neboť tato politická funkce měla v předválečném Československu význam spíše reprezentativní, neboť nejdůležitější rozhodnutí nebyla vlastně přijímána na půdě poslanecké sněmovny, nýbrž byla předjednána úzkým okruhem představitelů vládních koaličních stran a poslancům těchto stran – vázaných značnou politickou loajalitou – byly výsledky těchto ujednání pouze předloženy k přijetí a schválení. K této politické praxi, která zcela opomíjela vlastní stanoviska jednotlivých poslanců, je možno mít mnoho závažných výhrad, ovšem tato skutečnost – vynucená pestrým národnostním a politickým složením předválečného parlamentu - přispívala k hospodářské a společenské stabilizaci československého státu.

Jan Malypetr premiérem (1932 – 1935)

Na pomyslný politický vrchol vystoupil Jan Malypetr 29. října 1932, kdy byl prezidentem T. G. Masarykem, po demisi vlády Františka Udržala, jmenován předsedou 14. československé vlády. Premiér Malypetr stanul včele i dvou dalších československých kabinetů.

Malypetr zastával úřad předsedy vlády v době vrcholící světové hospodářské krize, která po roce 1929 velmi citelně zasáhla i tehdejší Československo. V únoru 1933 bylo v ČSR registrováno 920 000 nezaměstnaných, ovšem jejich skutečný počet byl o několik set tisíc ještě vyšší. Malypetrova vláda se pokusila řešit nepříznivou ekonomickou situaci devalvací koruny, jež měla podpořit československý export, úpravami celních sazebníků a státními zásahy na podporu průmyslové výroby. Ekonomické účinky těchto opatření byly rozporuplné, nicméně hospodářská krize začala od roku 1934 ustupovat.

Hospodářské problémy vedly k radikalizaci některých politických sil, jež usilovaly o rozvrácení demokratického systému v ČSR. Dne 4. 10. 1933 Malypetrova vláda zakázala činnost sudetoněmecké pronacistické strany DNSAP a 11. 11. 1933 vydala nařízení o jejím rozpuštění. V červnu 1934 byl vydán zatykač na představitele Komunistické strany Československa Klementa Gottwalda a Václava Kopeckého, kteří před prezidentskými volbami v květnu 1934 v letáku „Ne Masaryk, ale Lenin“ hrubě napadli T. G. Masaryka, když jej označili za „patrona válečných příprav, který je povolán k tomu, aby stál v čele dosazené fašistické diktatury…“

Republika v ohrožení

Mnohem závažnějším nepřítelem československé demokracie i samotné československé státnosti bylo však stále více agresivněji se projevující Německo, kde v lednu 1933 převzala moc nacistická strana pod vedením Adolfa Hitlera.

Jan Malypetr byl prvním předsedou československé vlády, který čelil hrozbě nacismu. Již 6. 10. 1933 vznikla Nejvyšší rada obrany státu, řízená ministerským předsedou. V roce 1934 byla rozhodnutím vlády prodloužena délka vojenské služby z 18 na 24 měsíců a v témže roce se začalo budovat vojenské opevnění v pohraničí. Malypetrova vláda – z iniciativy ministra zahraničí Edvarda Beneše – v roce 1934 diplomaticky uznala Sovětský svaz a 16. 5. 1935 s ním – v zájmu rozšíření možností obrany republiky – uzavřela dokonce spojeneckou smlouvu.

Parlamentní volby 19. 5. 1935 přinesly závažnou vnitropolitickou změnu, neboť jejich vítězem se stala Henleinova Sudetoněmecká strana (SDP), která nejprve skrytě, později však zcela otevřeně usilovala o připojení českého pohraničí k nacistickému Německu.

Po volbách se Jan Malypetr postavil proti zastoupení SDP v československé vládě, ale vůči Henleinově straně doporučoval postupovat politickými, ne mocenskými prostředky. V tomto ohledu premiér Malypetr zcela podcenil destruktivní sílu henleinovského hnutí, je však nutné zdůraznit že podobné stanovisko zastával i prezident T. G. Masaryk, nikoliv však Edvard Beneš.

Počátkem listopadu 1935 Jan Malypetr na funkci předsedy vlády rezignoval a novým byl jmenován Milan Hodža. Jan Malypetr určitě nebyl výraznou charismatickou osobností Švehlova typu a nevytvářel žádné geopolitické koncepce, jako například Beneš či Hodža, přesto jeho působení v čele tří našich vlád můžeme hodnotit jako vcelku úspěšné.

Podruhé v čele poslanecké sněmovny (1935 – 1939)

V listopadu byl Jan Malypetr podruhé zvolen do čela poslanecké sněmovny. Jeho hlavním politickým cílem, který si předsevzal ve své staronové funkci, bylo udržení demokracie v Československu, ovšem ve druhé polovině třicátých let se vliv Jana Malypetra, ač zastával vysoké politické postavení, začal postupně z československé politiky vytrácet, neboť funkce předsedy dolní komory parlamentu měla význam spíše reprezentativní než reálně-mocenský.

V době mnichovské krize na podzim roku 1938 Jan Malypetr nehrál žádnou významnější politickou roli. Osudné rozhodnutí prezidenta Beneše o vydání pohraničí Německu nebylo parlamentu předloženo ani k projednání, třebaže pouze parlament jakožto nejvyšší zákonodárný sbor měl právo podle ústavy z roku 1920 schvalovat změny státních hranic.

Po demisi Edvarda Beneše na úřad prezidenta republiky byl jako možný kandidát zvažován i Jan Malypetr, ale prezidentem pomnichovského Česko-Slovenska byl nakonec 30. 11. 1938 zvolen předseda Nejvyššího správního soudu

Emil Hácha. Politický vývoj v té době byl poznamenán útoky krajně pravicového tisku proti Edvardu Benešovi, Karlu Čapkovi i T. G. Masarykovi, antisemitskými štvanicemi i projevy separatismu na Slovensku i Podkarpatské Rusi a celkovým ústupem od liberálních a demokratických hodnot první republiky.

Omezenou demokracii se však v českých zemích podařilo udržet až do nacistické okupace 15. 3. 1939.

V době okupace

Po vniku Protektorátu Čechy a Morava se před českým národem otvírala dosti pochmurná a zlověstná perspektiva fyzicky ohroženého národního společenství. Za této situace se v českých zemích odehrávaly desetitisíce vnitřních svárů mezi osobní ctí a statečností na straně jedné a veřejně deklarovanými, třebaže vynucenými, postoji na straně druhé. Tento konflikt svědomí za války několikrát byl nucen podstoupit i Jan Malypetr, kdy pro záchranu života svých blízkých byl nucen činit kroky, jež byly plny osobního ponížení a které mu byly po válce nespravedlivě vytýkány.

Po nacistické okupaci Jan Malypetr odešel z veřejného života. Nestal členem protektorátní vlády ani činitelem protektorátní státní správy.

V květnu 1939 byl zvolen předsedou správní rady První české vzájemné pojišťovny v Praze a tuto funkci vykonával až do konce války. Jan Malypetr svou finančně příznivou situaci využíval mimo jiné k hmotné podpoře nacisty pronásledovaných rodin.

Rodina Jana Malypetra byla za války sledována gestapem a jeho nejbližší příbuzní - zeť Karel a syn Jan - byli vystaveni přímým nacistickým represím. Dne 8. 10. 1941 - tedy po příchodu nového říšského protektora Heydricha do Prahy – byl zatčen jeho zeť JUDr. Karel Stránský, starosta Sokola na Malé Straně v Praze a v lednu 1942 byl deportován společně s dalšími zatčenými sokoly do Osvětimi.

V této mezní životní situaci využil Jan Malypetr svých neformálních společenských kontaktů s protektorátním prezidentem Háchou, který mu doporučil, aby požádal o intervenci státního tajemníka K. H. Franka. Stalo se tak Malypetrovým listem ze dne 16. 2. 1942. Na počátku června 1942 došlo skutečně – na základě tiché amnestie - k propuštění dvaceti vězněných sokolů z Osvětimi, včetně Karla Stránského. Krátce poté zaslal Jan Malypetr Frankovi děkovný dopis za propuštění svého zetě, v němž rovněž odsoudil atentát na Heydricha. V té době J. Malypetr ovšem nemohl tušit, že se tak nestalo na zákrok K. H. Franka. Tyto Malypetrovy aktivity je však nutno chápat jako krajní situací vynucené projevy nesvobodné vůle.

V lednu 1943 byl kladenským gestapem zatčen Malypetrův starší syn JUDr. Jan Malypetr a jedenáct měsíců vězněn - na Pankráci, v německé Vratislavi, v Brně i v Terezíně. Za této situace vyšel v protektorátním Poledním listě 4. 3. 1943 vynucený rozhovor s bývalým premiérem Malypetrem, který již svým titulkem „Jeden přece promluvil“ nechtěně prozrazoval míru dobrovolnosti tohoto „rozhovoru“. Cílem aktivistických novinářů bylo dotlačit sedmdesátiletého Malypetra, jehož syn se nacházel v nacistickém vězení, k jednoznačnému odsouzení předválečné činnosti prezidenta Edvarda Beneše, což se však zcela nepodařilo, neboť Jan Malypetr pouze dosvědčoval, že Beneš vždy zastával postoje nepřátelské vůči nacismu a jeho exponentům v ČSR, například Konradu Henleinovi a jeho Sudetoněmecké straně.

O rok později – 23. 1. 1944 – se Malypetrovo jméno objevilo pod prohlášením přípravného výboru Ligy proti bolševismu, avšak Jan Malypetr nikdy nedal souhlas se zveřejněním svého jména, což konstatoval i poválečný soud v osvobozujícím rozsudku.

Malypetrovy občanské postoje za okupace byly čestné a vlastenecké. Ty postoje, které se mohou jevit bez znalosti širších dobových souvislostí jako určité zaváhání a zakolísání, byly skutky člověka, jenž jednal v obavách o život svých blízkých, ohrožovaných zločinnou státní mocí.

Po válce

Jaro 1945 přineslo českému národu osvobození od nacismu a ukončení válečných hrůz, avšak poválečná snaha o potrestání kolaborantů a zrádců však vedle nesporných viníků postihla i nevinné.

Jan Malypetr byl na příkaz komunisty ovládaného ministerstva vnitra zatčen 8. 6. 1945 v Lisovicích u Zlonic na Slánsku. Po šesti týdnech byl dne 25. 7. 1945 pro vysoký věk a špatný zdravotní stav ze zajišťovací vazby v Praze propuštěn, avšak na svobodě byl stále vyšetřován. Skutečným důvodem jeho stíhání nebyly samozřejmě některé vynucené projevy z doby protektorátu, nýbrž jeho postavení v agrární straně, jejíž činnost nebyla po válce povolena.

Bývalý předseda vlády byl 22. 5. 1946 na základě dekretu prezidenta republiky ze dne 19. 6. 1945 obviněn z propagace a podpory nacistického a fašistického hnutí, čehož se měl dopustit zmíněným rozhovorem pro Polední list v březnu 1943 a údajným členstvím v Lize proti bolševismu.

Soudní přelíčení před Národním soudem v Praze se konalo v lednu 1947, třebaže s konáním procesu nesouhlasil tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina.

Dne 9. 1. 1947 vynesl Národní soud osvobozující rozsudek, kterým Jana Malypetra zprostil všech obvinění, když konstatoval: „Uvažuje všechny prokázané skutečnosti dospěl Národní soud k přesvědčení, že se obžalovaný ani v nejmenším neprovinil proti národní cti československého občana.“

Epilog

Osvobozující rozsudek byl pro těžce nemocného Jana Malypetra morální a společenskou rehabilitací, avšak trýznivé chvíle osobního ponížení již odčinit nešly. Bývalý československý premiér Jan Malypetr zemřel osm měsíců později v nemocnici ve Slaném 27. 9. 1947 ve věku nedožitých 74 let. Pohřben byl o pět dní později do rodinné hrobky v rodných Klobukách.

Po komunistickém převratu utrpení a pronásledování rodiny Malypetrů a Stránských pokračovalo – manželka Božena byla komunistickými úřady šikanována, Malypetrův zeť Karel Stránský byl již roku 1949 z politických důvodů poslán do tábora „nespolehlivé živly“ ve Svatém Janu pod Skalou a Malypetrův vnuk Jiří Stránský (1931 – 2019), známý filmový scénarista a předseda českého PEN klubu, jako politický vězeň pobýval v komunistických žalářích v letech 1953 – 1960.

Osobnost Jana Malypetra mohla být na jeho rodném Slánsku veřejně připomenuta až po roce 1989. Památku tohoto českého vlastence a demokrata uctilo zastupitelstvo obce Klobuky 9. 8. 2003 odhalením pamětní desky na jeho rodném statku, Malypetrovo jméno nese také od roku 2006 jedna ze slánských ulic. V září 2017 se u jeho hrobu v Klobukách konalo pietní vzpomínkové shromáždění u příležitosti 70. výročí úmrtí.