O Ostravu se nebojovalo, říká tankista, který dorazil do města jako první

Zdroj: Město Ostrava

Mediálně opomíjený jak za totality, tak i po roce 1990, přehlížený i při povyšování. Jeho verze osvobozování Ostravy byla totiž méně patetická, méně hrdinská, takže popuzoval nejen funkcionáře města, ale i historiky, dokonce i některé své spolubojovníky.

Ještě předtím, než před čtyřmi roky zemřel, poskytl Deníku své vzpomínky na jízdu v prvním tanku, který v dubnu 1945 pronikl do našeho města.

Z Ostravy se nestal druhý Stalingrad i díky Němcům. Rozkazu se vzepřeli

Bydlel v ostravské Žofinské ulici a ještě jako chlapec byl členem Slezského odboje. „Převáděli jsme ve třicátém osmém roce s otcem vojáky a uprchlíky do Polska." Nakonec utíkal i on. Stal se samopalníkem, později se propracoval do osádky tanku jako podavač nábojů.

Vzpomínal na případ, kdy s prostřelenou rukou ležel pod tankem a ošetřovatelka Lída Uvalenková ho táhla do bezpečí. Jenže exploze jí utrhla ruku. „Visela jen na kousku šlachy, kterou jsem překousl zuby a ruku zahodil."

Zachránil ji. Až do její smrti byli dobří přátelé.

Brabec: "Ostrava padla bez boje"

Jiří Brabec narušoval oficiální verzi osvobození města tvrzením, že Ostravská operace je mýtus, byla to opavská operace. „O Ostravu se vůbec neválčilo, padla bez boje," tvrdil umíněně Brabec.

Bedřich Opočenský: tankista, díky němuž je Ostrava, jaká je

„Naše jednotka měla původně devadesát tanků, zůstaly jen tři. Ty pronikly do Ostravy a já jsem seděl v tom prvním. U hotelu Palace jsme se rozdělili, jeden tank jel po Nádražní ulici a dva pokračovaly směrem na hlavní náměstí a k mostu," vzpomínal. Tvrdil také, že v konstrukci Sýkorova mostu nálože nebyly, přestřihávání drátů bylo zbytečné.

„Ivasjukův tank neměl za mostem co dělat. Ahepjuk pak zemřel a ostatní ze zasaženého tanku utekli. Náš velitel, kapitán Šrámek, po nich pak řval, že tam neměli co dělat, padly i facky. Byli rádi, že je neposlal před vojenský soud," potvrzoval Brabec.

Za Ostravici nejeli ani Rusové, věděli, že Němci ustupují od Bohumína k Frýdku, aby se spojili s jednotkami generála Schörnera. Jiří Brabec ještě vzpomněl, že českoslovenští letci startující z Horního Benešova netušili, že Ostrava je již svobodná a házeli na ně malé dvoukilové bomby. „Naši pak vystřelovali zelené světlice, aby o sobě dali vědět."

Vražedné náměstí

Jiří Brabec si vybavoval první chvíle v Ostravě, když se dvě osádky tanků, tedy celkem dvanáct lidí, šly podívat na hlavní náměstí. On jako Ostravák je vedl.

„Přísahám na svou matku, že naše cesta přes náměstí byla hrůza," dušoval se Brabec. „Rabovací gardy střílely a věšely a my, frontoví vojáci, jsme šli s rukama na pistolích. Nakonec jsme strachem utekli. Na větvích stromů viseli mrtví, leželi i porůznu na zemi. Jednoho Němce jsem poznal, byl pověšen za nohu a jmenoval se Lerch."

Generál Končický, účastník Ostravské operace: Nezapomeňte na osvobozovací boje

Tady se Jiří Brabec dověděl, že jeho otec je mrtev, byl zastřelen při obraně železničního mostu přes Ostravici za Žofinskou hutí. Trpce se usmál tvrzení, že nezničený zůstal v Ostravě jediný most Sýkorův, protože to není pravda. Ten druhý zachránil jeho otec.

Po válce byl Jiří Brabec prvním členem svazu národní revoluce, kancelář měl v Rybnické ulici. Byl v čele prověrkové komise, která vydávala potvrzení, že se žadatel zúčastnil protiněmeckého odboje. Jiří Brabec upřímně přiznával: „Někdy jsme takové potvrzení vydali za potraviny nebo balík cigaret."

Žena z Hlučínska vzpomíná na osvobození: Šířily se fámy, jak jsou Rusové krutí

Jenže pak ho po roce 1948 komunisté zavřeli a obvinili, že ví o nových útěcích přes hranice. „Strašlivě mě mlátili," říkal se slzami v očích, „vyšetřovatel mě chtěl utlouct psacím strojem, ale zadrželi ho, že musím být převezen do Prahy. Nemohl jsem chodit ani sedět, do vlaku mě odnesli, a aby lidé nic neviděli, byl jsem celou cestu zavřen na záchodě."

Jeden z pražských vyšetřovatelů se zhrozil, v jakém je stavu, a řekl, že tohle dokážou jen vyšetřovatelé v Ostravě. Byl odsouzen k roku vězení a na dva roky do tábora nucených prací. Po propuštění se až do penze živil jako autojeřábník u podniku Hutní montáže. Po roce 1990 ho prezident republiky Václav Havel povýšil do hodnosti plukovníka.