Dáma, která před sedmdesáti lety navrhla půvabnou kónickou stolní lampičku, přezdívanou Číňan, zemřela na začátku letošního roku v požehnaném věku devadesáti čtyř let.

V roce 1953, kdy Helena Frantová svítidélko vytvořila, ještě studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v sochařském ateliéru Bedřicha Stefana a ateliéru pro zpracování kovů u Jana Nušla.

O lampách se říká, že jsou subtilními sochami se světelnou funkcí, což rozhodně platí o Číňanovi. Získal si širokou oblibu, vedle stolní čtecí verze si mohli lidé opatřit také závěsnou na stěnu.

Vyráběl se ostatně až do sedmdesátých let minulého století a patří mezi vyhledávané předměty na různých e-bazarech i dnes. Ve zrenovované podobě se objevil Číňan také třeba v nabídce firmy Nanovo.

Lampička okouzlila kruhovým stínidlem

Lampička okouzluje především kruhovým stínidlem, které svým tvarem připomíná tradiční čínský klobouk. Na Čínu odkazuje také pergamen, z něhož je stínidlo příhodně dělané, a konec konců také režný provázek, kterým je papír přišitý na lemující obruč. Celá modernisticky tvarovaná konstrukce těla lampy je zhotovena z kovu s mosazným povrchem.

V padesátých letech minulého století měl československý průmyslový a interiérový design štěstí, že se nemusel striktně podřizovat dobovému socialistickému realismu v takové míře jako volné výtvarné umění.

Způsob navrhování svítidel například ve výrobních družstvech jako bylo Napako, Drupol, Lidokov nebo Zukov či řemeslně vyráběné lampy přímo jednotlivými autory, třeba Alenou Novákovou nebo Antonínem Hepnarem si nezadal s tehdejším designem svítidel z kapitalistického bloku. Formy se podobaly, ale kvalita provedení často zůstávala daleko za západními výrobky.

close Celá modernisticky tvarovaná konstrukce těla lampy je zhotovena z kovu s mosazným povrchem. info Zdroj: se souhlasem Nanovo zoom_in Celá modernisticky tvarovaná konstrukce těla lampy je zhotovena z kovu s mosazným povrchem

Místo navrhování svítidel se věnovala šperkům

Z Heleny Frantové se stala vyhlášená česká šperkařka. Navrhování svítidel se v dalších letech nevěnovala. V šedých časech reálného socialismu, kdy se „buržoasní“ termín šperk musel ukrývat pod označením ateliérová bižuterie, však pro tehdejší Ústředí uměleckých řemesel vytvářela výrazově střízlivé autorské šperky z drahých kovů a kamenů.

Ve svém vlastním ateliéru se zaměřila na dostupnější autorské šperky z barevných kovů s matovým nebo lesklým chromovaným povrchem, někdy kombinované se smaltem, určené pro denní nošení.