V pátek si pak pozval celou rodinu na hřiště svého původního klubu Slovanu Kladno, aby se zde benefičním zápasem definitivně rozloučil. Na hřiště už prý půjde jen jako trenér.

„Byla to krásná rozlučka. Vyšlo počasí, sešlo se hodně hráčů a všichni chtěli hrát. A asi byla poslední, protože už jsem párkrát končil, jenže kluci říkali, že už mi žádné dárky nehodlají kupovat," usmál se v úvodu rozhovoru Jan Abrham, který se rozpovídal o celém svém fotbalovém životě, ale také o životě vášnivého lyžaře a také automobilového závodníka.

Vážně to byla poslední rozlučka? Jste si jistý?
Asi ano, i když nikdy neříkej nikdy (smích).

Od spoluhráčů a členů rodiny, kteří s vámi nastoupili do jedné jedenáctky, jste dostal pohár za Fotbalistu roku 2016. Jste před Messim i Ronaldem…
Když se to umí, je to sranda. Ba ne, já nikdy moc gólů jako obránce nedával. Nebo přesněji řečeno, já je dával, ale do vlastní brány. Nejvíc si na mě stěžoval bývalý ligový hokejový brankář Mirek Termer. Chytal nám v dorostu na fotbale a my dostali za sezonu snad jen 52 gólů. Jenže 48 jsem jich dal já (smích). Holt Mirkovi chyběla hokejka.

Odkdy hrajete fotbal?
Od padesátýho roku. Šel jsem na Spartu Kladno, tam mě ale moc nebrali. Po třech letech vznikl Slovan, tam jsem přetáhl i tátu, který nás trénoval. Dotáhl jsem to až do áčka a šel na vojnu do Tábora, kde jsme se dvěma kluky přešli do místní Lokomotivy a dvakrát s ní postoupili až do krajského přeboru. Lákali nás, ať zůstaneme, slibovali nám i holky, ale nás to táhlo domů.

A další kariéra?
Do roku 1978 jsem kopal za Slovan, hezké roky. Ale začal jsem i trénovat, šel do Kročehlav a tehdy panovala mezi kladenskými týmy velká rivalita. Poslouchal jsem řečičky, ať si jdu tam, kde trénuju, ale už jsem byl dědek, tak jsem šel na vesnici, do Třebichovic za Kladnem. Zůstal jsem tam až do nějakého roku 2012 a prožil tam hezkou dobu. Vedle kluků jako Formánek, Bacílek nebo Pařez jsme měli výbornou partu. A hráli hezkej fotbal, kde už se tolik nemuselo běhat.

Ale ještě jednou jste přestoupil, do Nova Kladno, které těsně sousedí s vaším Slovanem. A právě v jeho dresu jste v posledním kole letošní III. třídy skóroval. Jak se to povedlo?
V Novu jsem už měl pomáhat hlavně s béčkem, ale do potíží se dostalo i áčko a já ho teď trénuji. A protože hráčů se občas nedostávalo, musel jsem střídat. Právě takhle se to stalo v posledním kole s Buštěhradem.

Kdy jste vstřelil parádní branku…
Jo, povedlo se to pěkně. Bylo to v den mých pětasedmdesátin, nastoupil jsem v 75. minutě s pětasedmdesátkou na dresu. A po chvíli se ke mně odrazil míč, já udělal kličku obránci a takovým dloubákem jako dal tenkrát Poborský na Euru v Anglii, se mi povedlo skórovat. Radovaly se obě střídačky, protože aby dal gól takovej dědek, to se vidí málokdy.

Máte recept, jak se udržet v takové kondici? Může za to jen láska k fotbalu?
Musíte mít dispozice a udržovat se. Já byl jaro, léto i podzim na hřišti a v zimě na horách, jsem totiž vášnivý lyžař. Mám dokonce i lyžařský servis, na hory jezdím se dvěma velkými partami, udělal jsem si i instruktora a jezdím se školami a jezdím na výcviky.

Čili sjezdař?
Ano. Mám i docela čerstvou vzpomínku, když jsme byli ve Francii na jedné z nejtěžších evropských sjezdovek, kde to není prvních 400 metrů na svezení, ale spíš boj o život, protože sklon je 48 stupňů. Dvacet nám tam stálo na přefuku a čekali, kdo konečně pojede. Šel jsem do toho první a se mnou dalších pět, ostatní, ač dobří lyžaři, jízdu vzdali.

Prý jste také jezdil automobilové soutěže?
Jezdil, to mě hodně bralo. S kamarádem jsme dokonce pokoušeli štěstí v republikovém mistrovství a skončili pátí. Ale nejezdili jsme žádnými bouráky, vždycky to byl wartburg. Svištěl pěkně.

Zpátky k fotbalu. Při vaší benefici jste dal dohromady sestavu složenou jen z Abrhamů, byl tam brácha, děti, vnuci a vnoučkové. Je fotbal váš osud?
Asi jo. Hrál ho už táta a dobře. Hodně z nás mu propadlo. A i ti nejmenší si za nás při benefici zahráli, hezky to pokračuje.

A proč jste některého nedostal do ligy, děti jste vedl dlouhé roky?
Ale zase jsem vytrénoval Honzu Pejšu, který to s Opavou do ligy dotáhl. Já na něj mám památku, nešťastně jsem přes něj upadl a zlomil si klíční kost. Mám dodnes sešroubované rameno. Vyrůstal na Lokádě a nebyl to žádný velký talent. Ale věděl, za čím jde. Pořád si přidával, chodil za mnou, co má ještě po tréninku dělat. A podle toho vše dopadlo, do ligy se dostal. Teď by se prý do Kladna chtěl vrátit a také trénovat děti. Z toho mám radost.

Vy jste totiž hlavně trénoval děti, že?
Většinou. Na Slovanu s Apikem Jelínkem, ten dělal jen mládež. Od něj jsem se naučil spoustu věcí. U dětí je vidět každý posun.

To všechno spolklo spoustu času. Co na to rodina?
To víte, někdy to bylo složitější. Ale vodil jsem na fotbal děti, to byla taková omluvenka.