Skutečně, Luděk Výborný patřil v polovině 80. let mezi výborné, tehdy československé brankáře. A když mělo Kladno při výměně generací na tomhle postu potíže, vybralo si Luďka.

Správná volba, Výborný tehdy po sestupu do druhé ligy chytal skvěle a mužstvo pomohl dovést zpět do nejvyšší soutěže. „Postup byl skvělý. Měli jsme silný tým, hráli tam Balík Nový, Honza Neliba, ve dvojce gólmanů jsme byli s Mírou Krásou. Chytal jsem pak i v první lize, ale už méně. Pomalu nastupovali mladí borci jako Čavar Kameš nebo Milan Hnilička a tehdy byl hráč ve třiceti starej, tomu šlo těžko konkurovat,“ usměje se muž, jenž později pomáhal v postupech do druhé ligy Berounu a zachytal si také dvě sezony v Německu.

Proč ale svoje syny nedal na hokej? Vysvětlení je jednoduché: Marcel ho hrát nemohl kvůli zdraví a mladší se ho chytil na fotbale. „Ještě nechodil ani do školy, a už s nimi jezdil na soustředění a pořád se mezi nimi motal. Měli jsme to aspoň z jedné vody,“ směje se táta Výborný.

Oba kluci toho ve fotbale dokázali dost, táta je na ně právem pyšný. Zdobí je kopací technika, rozhled, dodnes nemají problémy s pohybem.

Vyrůstali v Kladně, jenže starší Marcel si tam za dospělé nikdy nezahrál. Pomáhal Neratovicím, kde dal svůj první divizní gól, potom byl v Králově Dvoře. Štěstí zkoušel i ve střížkovské Bohemce, prý bez šance. „Byla tam obrovská konkurence. Tak jsem se vrátil blíž ke Kladnu, na Velkou Dobrou, kde byla super parta, super lidi. Potkal jsem se tam s Radkem Dudou, který se předtím na Střížkově prosadil. A zahráli jsme si dobré zápasy. Pak už přišla rodina, práce, stavba baráku a šel jsem na Buštěhrad,“ shrnuje kariéru do kostky Marcel, který hrává na pozici deset a hru režíruje.

To Kamil odjakživa brousil lajnu na beku. Také on hrával divizi, dokonce i Českou fotbalovou ligu. Nejdéle za Kladno, kde však v jeho nejlepších letech kopali ligu a Kamil se do sestavy nedostal. „Ale já byl rád i za tu zkušenost jen si s ligovými borci zatrénovat. To byla paráda a Kladno, kde mám z dětství nejvíc kamarádů, je pro mě srdeční záležitost,“ říká, nicméně přátele našel i v jiných působištích.

Hlavně v Tatranu Rakovník, v jehož dresu dokonce dal svůj asi nejslavnější gól. Komu? Právě Kladnu a ještě v 90. minutě. A ještě navíc to byla brána rozhodující!

Vzpomínku má také na Žižkov, kde okusil jedinkrát v kariéře druhou ligu. I když… „Byl jsem jen na lavici a ani se nesvlékal. Ale byl jsem tam,“ chechtá se.

Bráchové si nikdy nezahráli společně, ani proti sobě. To už mají po neděli za sebou. Zápas Libušín B – Buštěhrad skončil lépe pro hostujícího Marcela, ten navíc duel rozhodl prvním gólem. Komu fandil táta Luděk? Hned ukazuje hrdě čepici se znakem Buštěhradu. „Ale včera jsem fandil áčku Libušína, musím to rovnoměrně podělit,“ hlásí.

Sázka před zápasem vypsána nebyla, nicméně placení prý čeká hlavně Kamila. „Já kluky přemluvil, aby mi dali kapitánskou pásku, protože brácha ji nosí také. Navíc mě pustili do středu zálohy, abychom mohli hrát na sebe. Takže placení se nevyhnu,“ culil se mladší brácha.

Ten zatím hraje vyšší soutěž, Libušínu pomáhá v I. A třídě, kde po pádu z krajského přeboru dali dohromady silný mančaft. Buštěhradu zatím stačí pohodová horní půlka okresního přeboru.

Jednou si spolu ale třeba přece jen zahrají, alespoň na tuhle otázku rychle oba dohromady odpověděli: „Já bych chtěl!“

Zatím je to přetahovaná, při níž si hráči zkouší bafuňářské kličky. „Furt ho tahám k nám na Buštěhrad, ale pořád nechce,“ usmívá se Marcel a Kamil kontruje: „Podle mě Marcelovi přiletělo laso z Libušína, takže třeba v zimě?“

Vypadá to, že se bráchové přece jen jednou někde ve stejném tričku potkají.