„Mistrovství světa ve fotbale je naprosto specifické. Hlavně zájmem diváků, jejich intenzitou, množstvím. Ti se navzájem hecují, pokřikují. Navíc se hrálo v Německu, což je hodně fotbalová země. Šampionát tam na vás dýchal z každého koutu," vrací se vzpomínkách o osm roků zpátky Otakar Černý.

Češi měli tehdy ve skupině USA, Ghanu a Itálii a hráči tak narazili na tři odlišné styly fotbalu a fanoušci zase na tři rozdílné tábory svých protivníků v hledišti. „To bylo skutečně zajímavé, každý ten tábor byl jiný. Američané, ti zvali naše fandy i na panáka. O nich je známé, že doma jsou puritáni, ale jak přijedou do Evropy, vyhazují si z kopýtka. U Ghaňanů to bylo trochu naopak, ti zase čekali, až je pozveme my. Každopádně byli úžasní, živelní a příjemní. A Italové? S těmi je neskutečná sranda. Chodili jsme v dresech a oni nás zvali na svoje vínko, my zase opláceli pivkem. Na to vzpomínám moc rád," zasní se stále ještě externí spolupracovník ČT, jenž se podílel třeba na minulý týden odvysílaném dokumentu o velkém fotbalovém smolaři Rudolfu Kučerovi.
Otakar Černý zažil spoustu jiných vrcholných světových soutěží, žádná se ale podle něj z mistrovství světa ve fotbale nedá srovnat.

Dokonce ani olympiáda. „Ta je z pohledu diváckého ohlasu nejhorší. Všechna sportoviště jsou daleko od sebe a sportovci i fanoušci se potkávají velmi málo. Je to svým způsobem divácká otrava. Bez jakékoliv hecířské atmosféry ve městech," tvrdí někdejší šéf sportovní redakce ČT a nabízí i srovnání se Světovým pohárem v ragby. „Je adekvátní fotbalovému šampionátu, ale když jsem na něm byl v Paříži, tak tam také chodí fandové po ulicích, je jich hodně, ale chodí potichu. Obrovský rozdíl proti těm fotbalovým, kteří hodně pijí a hodně se baví. A křičí," porovnává Černý. „Fotbal má prostě svůj charakter, fazonu, styl."

Sportovně skončil šampionát v Německu pro Čechy zklamáním. Skvělá generace výborných hráčů, kteří dva roky před tím předváděli na Euru v Portugalsku asi nejlepší fotbal ze všech týmů, přece jen trochu přezrála, ztratila silné útočníky a po prohře s Ghanou a Itálií se pakovala domů. Otovi Černému to s odstupem času tolik nevadí. „Ty ostatní dojmy s mistrovství všechno přebily. Já jsem fanda a výsledkový neúspěch je problém sportovců," říká.

Jako šéfredaktor sportovního oddělení se dostal i k českému týmu, nicméně přiznává, že v Německu byla komunikace složitější. „Trenérem byl Karel Brückner, a zatímco o dva roky dřív v Portugalsku bylo všechno v pohodě, v Německu nás k týmu moc nepouštěl, spíš nám hráče dávkoval. Tehdy tam mezi fotbalisty a novináři vznikly problémy, protože Brückner nedovoloval téměř žádné styky. Hráči na to rádi slyšeli, zvlášť když se jim nedařilo. A pak i trochu trucovali. Nesměli mezi ně dokonce ani takové osobnosti, jako byli Antonín Panenka nebo Karol Dobiáš," vybavuje si pořád agilní sedmdesátník a s úsměvem doplňuje: Asistent trenéra Beránek měl skoro kulomet, abychom se k nim nedostali. Já měl sice dobrý vztah s Jardou Vackem (šéf STES), takže jsem tam pronikl, ale my tam potřebovali kluky s mikrofonem."

Aktuální šampionát v Brazílii sleduje a moc se mu líbí. „A jsem rád, že se nepotvrdily některé novinářské kachny. Že tam budou velké protesty, nepříjemnosti s obyvatelstvem. Je pochopitelné, že každý šampionát má svoje problémy, třeba u nás O2 areně také nikdy úplně nedostavěla. Ale Brazílie je zvládá skvěle," myslí si Černý.

Proč se Otakar Černý dostal na mistrovství světa až v roce 2006, ve svých více než šedesáti letech? Vždyť v televizi natáčel rozhovory už v 70. letech minulého století…

„V té době to nebylo tak jednoduché. Na šampionáty jezdili dva komentátoři, většinou Vít Holubec s Karolem Polákem, jemuž jsem dělal asistenta. Třeba v Argentině v roce 78 byl snad jen Štěpán Škorpil a teprve v závěru mistrovství za ním někdo jel, do té doby se vše komentovalo z pražského studia. Dnes je to samozřejmě něco zcela jiného. Televize má nejen komentátory, ale i reportéry a spoustu externistů," připomíná.

A jak Otakar Černý vzpomíná na legendárního Karola Poláka, jemuž dělal asistenta? „V dobrém, byl to prima chlap a velký gróf. Naprosto bohorovný. Co on přežije za maléry, to nepřežije nikdo jiný. On si často i vymýšlel. Vzpomínám si na jeho legendární hlášku: Zraněný členok. Všichni včetně lékařů mužstva pak zkoumali, kde má dotyčný co zlomeného, protože o ničem nevěděli. To Vít Holubec byl v přípravě na utkání pečlivější. Karolovi jsem pomáhal já a vzpomínám na to moc rád," dodal Otakar Černý.