Špatně se píše o události, která se stane večer, ráno. Ale odvážnému štěstí přeje!

Navíc - Jarda Holík a já vždycky víme, že tým, kterému fandíme vyhraje. Takže Česká republika - Černá hora 3:0. Klidně to vsaďte,. Pak se šábneme.
Ale to není důvod, do kterého se chci trefit.

Okolo repre fotbalu se rozvíjí velmi zajímavá iniciativa - Dvanáctý hráč se jmenuje. Má za cíl zvětšit divácký zájem o fotbal, který je čím dál tím tenčí.
A je to škoda - fotbal je úžasný sport - fenomén. Však také všude okolo ho lidé ctí a podporují ho. Stadiony v Německu, Franci, Itálii, Anglii – ne to bych jmenoval celou Evropu - jsou nabité. A to i v nižších soutěžích.

Argument, že tam nejsou korupční aféry či další neduhy, které jsou u nás neustále mediálně i hospodsky propírány, kulhá. Jsou, ale samotná hra a dění na hřištích je poráží. Tam všude se hraje opravdový fotbal.

Takový, který se u nás teprve klube. Už i u nás se tenčí simulování, švindlování, hraje se dopředu, týmy, které jen brání, jsou v menšině. Rozhodčí, léta cepovaní, si nedovolí pískat nakloněnou rovinu. Alespoň v celostátních soutěžích ne. Rodí se argument, který pro dvanáctého hráče bude určitě pádný. Důvěryhodný fotbal.

Důvěryhodný fotbal na hřištích - ano, na hřištích od okresního přeboru až po první ligu. Tam všude se dvanáctý hráč projeví jako arbitr, či lakmusový papírek.

Boj o důvěru je hlavním bodem snahy vrátit dvanáctého hráče do hlediště. Když to začíná být nadějné na hřišti, musí to být povinné pro funkcionáře.
Právě oni jsou teď největšími dlužníky!

Ale co - 3:0 to načne.

Otakar ČERNÝ st.