Jsou v novinářském životě chvíle, kdy se složitě hledají slova. Jsou věci, o kterých bych raději nepsal, protože se neměly stát. A když už, tak o desítky let později. Protože je důležité s nimi seznámit veřejnost, musím se o to alespoň pokusit.

Nemohl jsem tušit, když jsem v neděli před devatenáctou hodinou sháněl výsledek utkání žižických fotbalistů a v duchu láteřil, že jejich trenér Milan Valer má opět hlasovou schránku, co bylo pravou příčinou jeho nedostupnosti. Myslel jsem, že jeho tým neuspěl a nechce o tom mluvit.

Když jsem se druhý den dozvěděl, že v tu chvíli nebyl už pár hodin mezi námi, nechápal jsem to. Až mnohem později mi došlo, že to je pravda. Může být člověk vůbec připravený na to, že v pouhých padesáti letech odejde člověk, s kterým roky sdílel jeho fotbalové radosti a starosti? Nemůže. To nejde předpokládat.

Co vím, neměl Milan snadný život. Po skonu manželky, o niž se do poslední chvíle staral, dělil svůj volný čas mezi práci a fotbal. Ve Slaném se piplal s mládeží a několik svých svěřenců později přivedl do Žižic, které byly jeho druhým domovem. Ač nebyl místní, stal se hybnou pákou klubu. Staral se o vše. O trávník, dresy, o áčko a také dokázal pobláznit místní malé kluky. Nejednou se stalo, že nejel domů do Slaného a přespal v kabině.

Jeho nadšení a zápal budou chybět. A nejen Žižicím, které na jaře dovedl k postupu do okresního přeboru. S takovou ztrátou se – dovolím si tvrdit my všichni, kdo jsme s fotbalem na Kladensku spjati, budeme složitě vyrovnávat.

V duchu se Milanovi omlouvám za nedělní láteření a učiním tak ještě jednou v úterý v 11 hodin v obřadní síni slánského hřbitova, kde se s ryzím fotbalovým nadšencem naposledy rozloučíme. Co ale hlavně udělám, poděkuji za to, že jsem měl čest ho poznat.