Jak jste se k fotbalu dostal a kam jste došel jako hráč? Hrajete ještě? 
K fotbalu mě vlastně přivedl můj starší bratr Radek, který se pro fotbal rozhodl a já jako mladší bráška samozřejmě chtěl to, co on. Ze začátku jsem hrál doma za Malešov, nicméně i později jsem pokračoval v bratrových stopách, takže mládežnické roky jsem strávil v tehdejším Zenitu Čáslav. V dospělém věku jsem vrátil do našeho Malešova, kde dodnes trénuji a nebýt postupů v rozhodcovské kariéře, určitě bych i hrál.

Kdy jste poprvé zauvažoval, že se stanete rozhodčím, byl k tomu nějaký přímý impuls? 
Rozhodčím jsem se stal díky bývalému spoluhráči z Malešova, který studoval sportovní školu a na ní měli povinnost si udělat licenci rozhodčího. Představa, že bych více času trávil na fotbale mě lákala a hned druhý den jsem volal na okresní fotbalový svaz a poté už to mělo rychlý spád. Ze začátku jsem však upřednostňoval hraní před pískáním, zlom nastal až při mém zranění, kdy mi protihráč zlomil kotník. Po dlouhé rekonvalescenci jsem upřednostnil roli rozhodčího a asi jsem udělal dobře (smích).

Kdysi jsem četl, že vaším snem je dostat se do ligy. Sen se teď splnil, co na to říkáte pískat Spartu, Slavii, Plzeň, řídit na hřišti borce jako Haraslín, Krejčí, Bořil, Chytil nebo Chorý? 
Ano, je to pro mě splněný sen a čest být součástí ligové listiny rozhodčích. Těším se nejen na hvězdné hráče I. a II. ligy, ale také na rozhodčí a asistenty, které jsem doteď viděl v televizi a vzhlížel k nim.

Nezvedne se teď hranice vašich snů? Je výzvou pískat třeba Ligu mistrů nebo jiné evropské soutěže? 
Mým cílem teď bude se stát stabilním členem ligové listiny rozhodčích a zvládat všechna utkání. Další krůček vpřed vede jen přes vzdělávání a rozvíjení se, ale určitě by to bylo neuvěřitelné.

Čím jste vůbec v civilu a skloubíte práci s pískáním? Ne každému rozhodčímu se to povede…
Jsem učitelem u nás v Malešově, učím tělocvik, fyziku a IT. Skloubit se mi to naštěstí daří, nicméně je to jen díky ochotě vedení školy a mých skvělých kolegyň, jinak bych to těžko dával dohromady.

Co vás baví kromě fotbalu?
Mám rád sport všeobecně, bud pasivně jako divák nebo ve formě rekreační. Zbylý volný čas se snažím trávit se svými nejbližšími, rodinou a přítelkyní.

Jaký nejhezčí a nejošklivější zážitek z fotbalu máte?
Jeden z nejhezčích zážitků bylo utkání na stadionu Viktorie Žižkov, na kterém jsme rozhodovali utkání ČFL v minulé sezóně, kdy Viktorka postoupila po sezóně zpět do II. ligy. A také zatím můj dosavadní vrchol kariéry, utkání II. ligy mezi Vyškovem a Žižkovem, kde jsem byl na zkoušce v podzimní části sezony.

Jeden z nejošklivějších zážitků z fotbalu mám také z probíhajícího ročníku, kdy při utkání I. ligy dorostu mezi Kladnem a Admirou zkolaboval ve 4. minutě hráč a nehybně zůstal ležet na trávníku. Naštěstí se po pár minutách probral a je v pořádku, nicméně tu situaci už z hlavy nikdy nevymažu…

S vaším příjmením si nemůžete dovolit pískat zápasy zoufale, čelíte někdy narážkám fanoušků? 
Ano, určitě bych byl nerad, kdyby moje výkony na hřišti byly srovnávány s mým příjmením. To se mi vlastně stalo na začátku v krajských soutěžích, že delegát poznamenal, že můj výkon se rovnal mému příjmení.

Trenér František Douděra ještě na lavičce Kladna
Douděra o kladenském Hrr!, kolínské koncepci i synově zlatém EUROgólu

Je Vám sedmadvacet, ale pořád vypadáte hodně mladě, navíc nejste extra urostlý. Jak si získáváte respekt hráčů? 
Začátky pro mne byly složitější, hráči zkoušeli mou osobnost a autoritu. Respekt si však každý rozhodčí získá sám, a především tím, že ukáže, jaká je osobnost nebo jaké má schopnosti jako rozhodčí. Je však důležité, aby i rozhodčí respektovali hráče a nepůsobili arogantně.

Pracujete zároveň v komisi rozhodčích na okrese i v kraji, pohltil vás fotbal i funkcionářsky? 
Již od startu jsem k tomuto inklinoval, takže to není nic nového a bylo to vždy. Mě prostě práce v komisích baví, jak v SKFS, tak v OFS Kutná Hora. Vždycky je to hlavně o lidech, se kterými v komisi jste. Já mám štěstí především v osobách obou předsedů, kteří jsou skvělí a já se od nich mohu jen učit, neboť jak Petr Blažej, tak Miloslav Pospíšil jsou v mých očích legendami, proto práci s nimi beru i jako čest, něco výběrového a tak i když je to bezesporu „žrout“ času, tak to rád absolvuji.
Mimo těchto dvou mých mentorů bych rád ještě ocenil Adama Kindla, se kterým řešíme plno zajímavých situací ze všech úrovní fotbalu.

Co na to říkají doma, hlavně přítelkyně? Je to hodně času…
Samozřejmě je to možné hlavně díky celoživotní podpoře mých nejbližších, bez maminky, tatínka a bráchy bych neměl šanci, jsem jim neskutečně vděčný. S přítelkyní jsme teď na začátku vztahu a zatím jí fotbal nevadí, ale zatím se toho moc nehrálo (úsměv).

Slávistický šéf Jaroslav Tvrdík (vlevo) a trenér Jindřich Trpišovský.
Slovan jako užitečný idiot. Tvrdík: Rusko jasným agresorem. Stojíme za Ukrajinou

Když jdete pískat, máte nějaký rituál? Jak vypadá den, kdy řídíte důležitý zápas? 
Před utkáním nemám žádný rituál a v den utkání je složité říci, neboť jako rozhodčí teprve přicházím do úrovně, kde budu mít jedno utkání za víkend a mohu se na něj plně soustředit a připravit, neboť doteď jsem vždy měl během jednoho víkendu zápasů několik.

Máte nějaké kolegy, se kterými řídíte zápasy obzvlášť rád?
Určitě mám. Musím říct, že jsem na kolegy měl štěstí a vždy jsme se naladili na stejnou vlnu. Na krajské úrovni bych určitě chtěl vyzdvihnout kolegy Mílu Pospíšila, Vaška Pudila, Matěje Blatného a Honzu Babáka, v českých soutěžích už se trojice více točí, ale poslední roky jsem jezdil hlavně s Danem Vokounem (poté postoupil do profesionálních soutěží), Víťou Melicharem a Tomášem Nejedlem, se kterými také byla radost řídit utkání.

Udělal jste někdy tak velkou chybu, že si ji vyčítáte dodnes? 
Určitě jsem v kariéře udělal dost chyb, ze kterých jsem se snažil vzít ponaučení a neopakovat je. Za zmínku stojí chyba, za kterou se stydím ještě teď. Bylo to na utkání krajské soutěže v Libušíně, kde vznikla herní situace – podražení brankářem, při kterém jsem mu udělil žlutou kartu. Po tomto přestupku došlo k hromadné konfrontaci, kdy se ke mně seběhlo mnoho hráčů a já udělil další dvě žluté. Po uklidnění situace jsem si zapomněl napsat žlutou brankáři a po proměněném pokutovém kopu za mnou a za asistentem běžel právě brankář a „chválil“ nás. Za projevy nespokojenosti jsem mu udělil druhou žlutou, ale bohužel ne červenou. Na utkání byl delegát Josef Váňa, který mě na situaci upozornil. Na tuto chybu také s Pepou rádi vzpomínáme a dost se červenám.

A naopak nějaký zápas, který byl hodně těžký, vyhecovaný a vy jste obstál?
Teď mě žádné utkání nenapadá, v paměti mi zůstalo to už zmíněné na Žižkově, kde domácí mohli slavit v případě výhry postup zpět do II. ligy. Rezerva Mladé Boleslavi jim však překvapivě oslavy odložila, z tohoto pohledu se jednalo o trochu nervózní utkání. V krajských soutěžích jsem pískal řadu okresních derby v okrese Kutná Hora, to z mého pohledu bylo více vyhecované. Několikrát jsem v těchto derby pískal i bratra, který pak se mnou týden nemluvil.

Fotbalisté Slovácka (bílé dresy) na soustředění v Turecku podlehli Rapidu Vídeň 1:2.
Překvapení! Rozhodčí, který v zápase Slovácka nařídil tři penalty, neměl licenci

Teď je zima, přípravy, v čem je to pro rozhodčího jiné? Asi potřebujete méně karty, hlavně červené. 
Určitě i pro rozhodčí je dobré být vhodně připraven, každému vyhovuje něco jiného. Já osobně mám rád, když mohu před mistrovským utkáním odřídit pár přátelských. Dostanu se do fyzické a psychické pohody po delší pauze.

Součástí přípravy pro rozhodčí je i teoretická příprava, kdy se zaměřuje na pravidlovou přípravu a na rozbory videí.
Souhlasím s Vámi, že v přátelských zápasech nedochází k častému udělování osobních trestů. I zde však rozhodčí musí najít hranici, kde zákrok svou intenzitou již přešel určitou mez a kde musí být karta udělena. Viz příklad nedávného přátelského utkání mezi Spartou Praha a FC Kodaň

Jak to vůbec máte s červenými kartami. Jste "mariášník"? 
Určitě ne, vždy jsem se s hráči snažil více komunikovat. Osobně nemám rád, když dávají rozhodčí karty za řeči, které nikdo neslyší. Rozhodčí má z mého pohledu být osobnost, která řídí utkání svými schopnostmi a dovednostmi, ne pomocí karet.

Je však rozdíl u bezohledných až brutálních zákroků, zde již osobní tresty musí přijít, aby se tyto zákroky neopakovaly.

Prý vás jednou inzultoval kluk, se kterým jste později hrál v jednom týmu. Jak jste vycházeli a vycházíte? 
Ano, je to pravda. Bylo to na začátku mé rozhodcovské kariéry, kdy jsem pískal v zimní pauze turnaj ve futsale. V malé hale bylo plno soubojů a emocí, ta utkání spíš řídila mě, než abych já řídil utkání a právě při jednom ze sporných momentů ke mně přišel můj budoucí spoluhráč a strčil do mě. Po utkání jsem dokonce přemýšlel, že skončím.

Po nějaké době jsem se s Mírou poznával lépe a máme spolu dobrý vztah, rád mu to připomínám (úsměv).

Kdybyste byl obsazovákem ligy, jaký zápas byste si na úvod vaší ligové štace vybral? Z prvního jarního kola vám dám na výběr: Plzeň - Mladá Boleslav nebo Karviná - Sparta? 
To je velmi těžká otázka, protože mám rád výzvy. Ze začátku bych však zvolil řadu utkání ve druhé lize, abych se v profesionálních soutěžích rozkoukal a poté budu rád za šanci vyběhnout na trávník v nejvyšší soutěži.

Na závěr bych chtěl moc poděkovat lidem, kteří při mně stáli, podporovali a posouvali mě dále.