Bývaly to kladenské fotbalové radosti, když sem přijela hrát pražská Dukla. Kladenská super škvára si užívala – nejdřív to „lampasáci" odnesli s plnou parádou – to bylo nadávek. Jedna z nejhorších, pro onu dobu typická, byla – „zelený profesionálové".

Pak to ovšem bývala velká fotbalová představení. Hlavní roli hrál v dresu Dukly Josef Masopust. Každé jeho vystoupení bylo úžasné.

Na dvě mám mimořádné vzpomínky.

První je o vyloučení Josefa Masopusta. Za Kladno tehdy hrál obávaný centrhalv Miroslav „Manda" Linhart. Ten se s nikým nemazlil, tedy ani s Masopustem. Když už těch tvrdých a tvrdších zákroků bylo víc, tak se Josef ozval.

„Pane rozhodčí, ten Linhart nehraje fér…" Rozhodčí, tehdy Rakušan Stöl, kapitána Dukly za tuhle poznámku bez milosti vyloučil. Určitě diskutabilně – jak mohl Rakušák rozumět tak nevinné poznámce.

Druhá vzpomínka je z června roku 1962. Bylo krátce po MS v Chile, kde Československo získalo stříbrné medaile. Ve slavném týmu hrál i slavný Kladeňák Josef Kadraba. Ten v Chile bydlel na pokoji se Svatoplukem Pluskalem, jedním ze tří hráčů Svaté trojice – Masopust, Pluskal, Novák.

Všichni čtyři byli ohromní kamarádi. Takoví, že si vyhověli. Ve všem. I v dohodě o jednom výsledku.

Krátce po MS hrála Dukla na Kladně. Kladno, jak v té době bylo zvykem, se opět zachraňovalo. Proto s Duklou potřebovalo zvítězit. Tohle utkání bylo od začátku drama. Krátce po půli za nerozhodného stavu dává Jozef Adamec, v té době vojín základní služby, z poloviny hřiště parádní gól. Divné bylo, že se nikdo z Dukláků, kromě Adamce, neradoval. My v ochozech už vůbec ne – to lítali lampasáci hromadně. Jenže za chvíli zahrál někdo z nich malou domů přímo do rohu a Kadraba vyrovnal Za chvíli znovu Kardaba a znovu pohodlně 2:1. Bylo vyhráno a Kladno se zachránilo.

To bylo radosti – jenže svět chce být klamán.

A tak tedy – „… já jsem do nich v Chile hučel, že nás musejí nechat vyhrát …". „… my jsme Pepikovi slíbili, že nedáme gól, neuděláme penaltu a nedáme si vlastního. Ostatní je na něm…" „ … o té domluvě jsem se dozvěděl až cestou domů. Já ten gól dal rád a byl jsem z něj nadšený …" „ … všichni tři dostali jako dar sadu antikorových příborů…"

Už to je promlčené a i kdyby – tři jsou mrtví (bohužel), dva žijí v cizině – Adamec v Trnavě, Kadraba ve Vídni.

Vzpomínka na všechny je ale pořád živá!

Otakar Černý st.