„Sám jsem dal první hlas Radku Dudovi, protože pro mne je na Kladensku král. Říkám to s plnou vážností. Je stále skvělý hráč a skvělý kluk,“ řekl Růžička, který hlasování docela sledoval. „Ze začátku mi přiskočilo poměrně dost hlasů, protože se to rozkřiklo mezi spoluhráči, mými svěřenci z minipřípravky a jejich rodiči. Pan Lukáš mi dokonce posílal hlasy i z chalupy. Nemá tam wifi, a tak musel chodit do hospody,“ usmíval se s tím, že nechtěl dělat mezi přáteli hlasovací kampaň a nechával tomu volný průběh.

Od začátku fotbalové kariéry šel ve šlépějích otce Pavla. Hrál také v útoku a časem se posouval do zadních pozic. V poslední sezoně si pětkrát zahrál ve středu obrany.

Jsou hráči, kteří tvrdí, že po přesunu z hrotu útku do středu zadních řad si fotbal užívají. Víc je baví. Růžička to tak nevnímá. „Já jsem nepozorný stoper. Jako útočník si hráče nehlídám. Pozoruji hru a předvídám. Takové myšlení si na stoperu nemohu dovolit. Necítil jsem se tam moc dobře,“ řekl a potvrdil, že pomalu vyklízí pozice mladým.

„Vypadá to tak, ale ještě nejsem ve fázi, že řeknu: Kašlu na to. Uvidíme na podzim, kolik se sejde lidív áčku, protože Baník stejně jako většina mančaftů má po pandemii problém s počtem hráčů. Když bude kluků málo, rád pomohu,“ prohlásila prozradil, že by raději bral variantu dát si pivko s klobásou a koukat na fotbal za klandrem. Třeba se svými svěřenci z minipřípravky, kteří jsou jeho fotbalovou budoucností.

Co chce předat malým klukům? „Snažím se je naučit, aby měli fotbal rádi. Aby měli rádi sebe, tvořili partu, vážili si toho, že mohou hrát. Samozřejmě z nich chci udělat kvalitní fotbalisty. Našim tréninkům říkám: Škola hrou.“

Pro Pavla nejsou nejmenší fotbalisté Švermova první trenérskou zkušeností. Už v jednadvaceti trénoval prcky na Motorletu, kde strávil část kariéry. Sedm let se věnoval i dorostu v Baníku. Dospělé trénovat nechce. „Nemíním před utkáním shánět hráče, aby nás bylo alespoň jedenáct,“ podotkl.

Tréninkové píli v prvním mužstvu Švermova už moc nedá a bylo by mu proti srsti, kdyby dostával v nominaci do sestavy přednost před hráči, kteří trénují, byť by nedosahovali jeho fotbalových kvalit.

Na švermovské hřiště ho pochopitelně přivedl otec, velká osobnost Baníku. Prvním trenérem byl Ivan Kočárek, kterému za mnohé vděčí. „Naučil mě mít sport rád a hodně mu obětoval. Jednou jsme jako žáci jeli do Zvoleněvsi a on nás nacpal do škodovky všech jedenáct. Dnes by to bylo za třicet bodů. Doufám, že to je promlčené,“ usmíval se Pavel nad situací, která v minulosti nebyla v klubech až tak výjimečná, jak by se dnes mohlo zdát.

Z Baníku si ho do mladších žáků SK Kladno vytáhl Zdeněk Čurilla. Na stadionu Františka Kloze vydržel celá mládežnická léta s výjimkou půlročního hostování v Kročehlavech.

Po návratu na Kladno si ho Miroslav Koubek vzal na pár utkání na lavičku divizního celku, přičemž několikrát odehrál několik minut jak střídající hráč.

Následovalo Slaný a za půl roku se ozval Motorlet, s nímž vyhrál Pražský přebor a vzápětí i divizi. Do třetí ligy bylo nutné kádr zkvalitnit, přesto si i tam pár utkání zahrál. Dokonce vstřelil jeden gól. „Uznávám ale, že můj strop byla divize,“ prohlásil sedmatřicetiletý fotbalista.

Nejvíc branek nastřílel za další nový tým. Když postupoval s Velkou Dobrou z I. A třídy do krajského přeboru, vstřelil téměř třicet branek.S Pavlem Rolným byli velkou hrozbou všech obran. „Tam jsme měli opravdu skvělou partu, na kterou velmi rád vzpomínám“ řekl.

Ve finále se vrátil domů do Švermova, kde ve třetí třídě nastřílel přes třicet, relativně snadných branek. S góly v doberském dresu je to prý nesrovnatelné.

V útoku vždy bylo jeho místo. Podobně jako v případě jeho táty, rovněž vyhlášeného kanonýra. Sám říká, že byli odlišnými typy forvardů. „Moc společného jsme opravdu neměli. Táta prý byl klidný a dokázal se soustředit na zápas. Já to dokázal až postupem času. Když nám třeba na Dobré ublížili, dokázal jsem být čertík a někdyi hajzl,“ přiznal.

Starší ze střeleckého rodu Růžičků těžil také z rychlosti, která naopak Pavlovi vždy chyběla. Dlouholetý sekretář Baníku Jindřich Chocholatý říkal, že u zakončení moc přemýšlí. „Táta to tam vždycky švihnul, i když mu míč skákal. Měl jedno pravidlo: Když vystřelíš, musí se to tam třepetat. Každopádně celý život vím, že jsem horší hráč,“ prohlásil Pavel Růžička. Chlap, jehož fotbalové Kladenskou nemá rádo jen kvůli gólům, ale pro jeho náturu, s níž zaručeně rozesměje i suchara.