Každý z nich si pokládal za nesmírnou čest hrát v některém, třebas rezervním kročehlavském družstvu. Bratři Kratinové chodili po všech možných venkovských hřištích i pouhých pláccích, kde se hrál fotbal, pozorovali chlapce při hře a ty nejšikovnější zvali do kročehlavského klubu. ,,Každý se nemůže stát reprezentantem, ale z každého může vyrůst dobrý fotbalista, projeví-li dost chuti a pevné vůle v tréninku“. To byla jejich slova i trenérské celoživotní krédo.


Časem se začalo hovořit o tzv. Kratinovské výchově, která byla založena na přísné a pevné kázni, tréninkové píli i skvělé partě. Bez jediného tohoto předpokladu by ostatní dva nebyly nic platné. Jen ten, kdo se bezvýhradně dovedl podrobit klubovému řádu, ukázal v tréninku mimořádný zápal, poctivost a vytrvalost a přitom byl ostatním dobrým a obětavým kamarádem, byl v očích bratří Kratinů opravdovým fotbalistou.


Trénovalo se na vesnici až neuvěřitelně poctivě a intenzivně. Denně. Kdo byl dopoledne v práci, trénoval odpoledne, kdo měl odpolední směnu, přišel si své odmakat už po ránu.


Jen s takovým přístupem se mohly Kročehlavy stát nejfotbalovější vesnicí v celé republice, vychovat deset československých reprezentantů a množství dalších prvoligových fotbalistů. Právě díky bratrům Kratinům nastupovali fotbalisté z vesnice svého času proti Spartě, Slavii a našim nejslavnějším oddílům. Kratinové přitom ale měli i rozumný přístup ke skutečným talentům, které sami vychovali. Nikoho v týmu násilně nedrželi, naopak se kvalitním borcům sami starali o postup na fotbalové výsluní. Věděli dobře, že pro československou kopanou mohou jejich odchovanci udělat mnohem víc ve Spartě, Slavii, nebo jiném prvoligovém oddíle, než v chudém vesnickém klubu.