Je dobré hned na začátku zmínit, že Robertu Bečánovi je padesát let, o to poutavější je jeho výkon. „Je to i mě extrém. Pár hattricků mám na kontě, ale šest branek? To jsem určitě nikdy nedal,“ směje se rodák z Děčína.
Jak připlul od Hřenska až do střední části Čech? „Když mi bylo čtrnáct, stěhovali jsme se do Odolena Vody, kde jsem hrál za dorost a mohl jít i do áčka. Přišel však jiný trenér, přivedl si svoje koně a nás mladé rozstrkali po okolí,“ vypráví padesátník, jenž zamířil nejdřív do Předboje a pak do Měšic.
V roce 1994 se oženil a pro Otvovice bylo dobře, že si manželku našel právě tam. Následoval ji a v klubu asi netušili, že získali oporu A týmu minimálně na třicet sezon.
V obci ležící těsně u Kralup, ale náležející ještě z okresu Kladno, se kopal vždycky dobrý fotbal. Na přelomu tisíciletí za pana Dobiáše dokonce tak dobrý, že z toho byl postup do krajské I. B třídy. Borci z tehdejší sestavy – kromě Bečána i Nikolajenko, Slavíček, Nesládek nebo Břicháček, jsou v mužstvu dodnes.
„Potřebovali bychom okysličit sestavu mladými kluky, ale ani u nás nejsou. Aspoň že se nám vrátil Štěpán Kvapil. Tomu to běhá skvěle a proti Pcherům mi hodně ke gólům pomáhal. Samozřejmě taky kluci v záloze, perfektně drželi míč a rozdali ho. A já to uměl využít,“ vrací se ještě ke gólovému počinu, k němuž mu trochu pomohl i soupeřův brankář. „Jednou tam špatně rozehrál. Pak jsem musel poslouchat Romana Slavíčka, jestli prý spolu něco nemáme a podobné srandičky,“ smál se Bečán.
Jiný jeho spolubojovník Leoš Denk, který na zápase nebyl, mu zase napsal esemesku, že si rozhodně nekoupí Kladenský deník. I jemu bylo jasné, že šest branek média nemohou pominout.
Bečán není v Otvovicích zdaleka jen od střílení gólů. Když už toho měl dlouholetý předseda Ladislav Stádník nad hlavu a chtěl předat vedení klubu někomu mladšímu, měl to být právě Robert Bečán. S díky odmítl a šéfování předal Romanu Slavíčkovi. „Já rád klubu pomohu, posekám trávník, udělám leccos kolem hřiště, dokud to půjde, tak budu chodit hrát, ale papírování pro mne není, to jsem musel odmítnout,“ říká rezolutně borec, který už často pro bolesti hraje jen díky pomoci prášků na tlumení bolesti.
Přesto, když je chvíli, jde si kopnout nejen za áčko Otvovic, ale i za starou gardu sousedních Holubic.
Je fajn, že lidi s takovým srdcem ještě český vesnický fotbal má.
