„Jestli se mi o něčem takovém snilo? To asi každému fotbalistovi, ale málokdy se to povede. Tady to vyšlo krásně, je to možná můj nejlepší zážitek kariéry,“ okomentoval duel s Brandýskem hráč, jehož jsme vyhlásili Osobností Deníku pro tento týden nejen za poslední hattrick, ale za celou jeho bezvadnou kariéru i to, že ho ani rok a půl pauzy od fotbalu neodradil.

„Zlobila mě achillovka. Nejdřív jsem to zkoušel léčit konzervativně, pak jsem jednou naskočil na půl hodiny, a oddělal si to úplně. Navíc jsem nějaký čas čekal na operaci,“ líčí posledních osmnáct měsíců fotbalové nečinnosti a s úsměvem přidává, že mu možná prodloužila spolu s covidem fotbalovou kariéru. „Nejdřív se nehrálo kvůli koronaviru, pak zase to moje zranění. Moje tělo aspoň není tak opotřebované a pár let ještě v Pozdni zvládnu,“ směje se čtyřiatřicetiletý borec.

Lukáš Hadrika přímo z Pozdně nepochází, od malička bydlí v sousedních Hořešovicích. Ale tam se fotbal nehraje a malí kluci chodí do Pozdně. Odsud si Lukáše poměrně brzy vytáhlo Slaný a ani tam se jeho růst nezastavil. „Oslovili mě z Příbrami, kde byla výborná akademie, tak jsem tam šel. Zahrál jsem si tam nejvyšší dorosteneckou ligu s klukama, kteří došli až do první ligy dospělých jako Řezníček, Pilík nebo Vošahlík, ale pak už mně vadilo dlouhé dojíždění a šel jsem do Kladna. Zpětně si to trochu vyčítám, opustit Příbram byla asi chyba,“ uznává.

V Kladně pod trenérem Janem Suchopárkem ale hrál dobře a dostal se do divizního B týmu mužů SK Kladno, kde však přes počáteční úspěchy nevydržel a musel se vrátit do Slaného. Na tenhle přesun nemá hezké vzpomínky, ale patlat se v minulosti nechce. „Jen řeknu, že jsem tehdy uvěřil někomu, komu jsem uvěřit neměl,“ hlesne vysoký útočník, jehož vždycky zdobil důraz, výborná hra hlavou a zakončení.

Nějakou dobu bojoval za Slaný, které však tehdy horko těžko, a ještě administrativně postoupilo do A třídy. Pak ale dostal laso od Tuchlovic a kývl jim. „Tehdy jsem absolutně netušil, že tam zůstanu sedm let. Musím říci, že to byly parádní časy se skvělou partou. Dělali jsme i výsledky, postoupili do kraje. Rád na to vzpomínám,“ říká a vysvětluje, proč nakonec v Tuchlovicích skončil, i když ho chtěly dál. „Mám docela náročnou práci, dělám na střechách pokrývače, nestíhal jsem tréninky, bylo to čím dál horší. S předsedou Pepou Beštou jsem se vždycky nějak dohodl, ale pak už to opravdu nešlo, potřeboval jsem být blíž domovu,“ vysvětluje.

Od té doby bojuje za Pozdeň. Vůbec ne špatný tým se spoustou kvalitních, zejména ofenzivních hráčů, kteří okresní přebor přerůstají. Lukáš je ve Slavoji spokojen. „Máme partu a jak jste říkal, i dost dobrých hráčů. A kolem bojovníky, tak je to na vesnici všude. Na zápasy se nás sejde sotva třináct, také tohle asi znají i jinde, ale baví nás to. Pro mě jde o největší koníček, fotbal mi zabral půlku života. Jediná věc je víc, to je rodina, moje malá princezna,“ zmiňuje osmnáctiměsíční dceru Lukáš Hadrika.

Osobnost Deníku pro tento týden, pro Slavoj Pozdeň pak osobnost, bez níž se neobejde ani v týdnech dalších. Záchrana okresního přeboru jistá není a Lukášovy góly se klubu budou moc a moc hodit.