„V Doksech je skvělá parta, nikdy na ně nezapomenu, ale chtěl jsem, aby tam v krajském přeboru dostávali šanci mladší hráči. A protože bydlím už čtvrtým rokem v Hřebči, dohodli jsme se se Štěpánem Sádeckým, že tam půjdu a dohraju kariéru,“ vypráví Míra Stuchlý.

Měl jedinou podmínku: bude trénovat s áčkem. Fyzička je pro něj nade vše a chce si jí držet. Ale proti Kladnu prý v sobotním derby hrát nebude, nebo že by přece? „Nějaké srandičky proběhly,“ směje se odchovanec Kablovky, ale už vážně říká, že tenhle džob přenechá klukům z áčka. „To jsou úžasní fotbalisté, rád se na ně dívám při zápasech i tréninku. Troufli si na divizi a jsou tam třetí, prostě paráda,“ rozplývá se.

Stuchlý byl vždycky sportovním talentem, nicméně fotbal hrát nechtěl, bavil ho hlavně hokej. Ale kamarádi ho překecali, vzali na Kablovku a on tam v šestnácti po sestupu týmu z divize dostal od legendárního hráče i trenéra Holoubka šanci v áčku. S Bohumilem Strnadelem vytvořili báječnou dvojku. „Bohouš to dotáhl vlastně až do Kladna, do ligy, výborný kluk. Přitom chtěli původně mě, ale já a Márou Maříkem jsme mu připravovali šance a Kladno chtělo kanonýra. A tak si vyžádali Bohouše. Výborně zahrál tam a hlavně pak na Kopanině, tam mu snad postaví sochu,“ směje se.

Sám Míra nezůstával moc pozadu. Šel do Tuchlovic, které byly na ohromném vzestupu, hráli tam fantastičtí borci, trénoval Jiří Škvára. Za třináct let tam Stuchlý nasázel pytel gólů a oslavil několik postupů. „Z fotbalového hlediska jsem tam prožil asi nejlepší roky,“ uznává.

Nicméně byl také tři roky v Německu, pak nějakou dobu v Tatranu Rakovník. „Německo, to byl fotbalově jiný svět. Byla to divizní úroveň, ale podmínky neskutečné, doslova profi. To tady u nás tehdy vůbec nebylo a já jen koukal. Až dnes se tomu blížíme. A Rakovník? Já dal Tatranu snad pokaždé nějaké góly, tak po mně skočili a že mě musí získat,“ chechtá se.

Jednou měl jít také do Neratovic, když si s Kladnem prohodily divizi za druhou ligu. Jenže Tuchlovice za něj žádaly na tu dobu obrovský randál. „Chtěly 90 tisíc a Neratovice mi řekly, že tohle prostě dát nemohou. Před dvaceti lety to fakt byly prachy,“ připomíná.

Když přišel čas další zásadní změny, ozval se mu Martin Škvára. Hráli spolu v Tuchlovicích, teď už byl ale trenérem nově se rodících Doks. A Stuchlý na jeho nabídku kývl, koneckonců v Doksech bydlel.

„Mates Škvára je rapl, všichni to víme, ale taky rovnej chlap, nikdy mě nepodrazil. A jít na Doksy bylo nejlepší rozhodnutí, protože co se týče kabiny, party v ní a věcí kolem fotbalu, byla to moje nejlepší štace. Klubu proto přeji jen to nejlepší,“ nezastírá borec, který je pro svou vymakanou postavu strašákem všech obránců. Bránit kolos plný svalů není jednoduché, protože Stuchlý kromě síly také fotbal umí: zvládá ho nohama, hlavou, tělem, myšlením.

Sám říká, že fyzická příprava v posilovnách ho vždycky ohromně bavila. Už v dobách, kdy cvičení nebylo zdaleka tak IN jako dnes. Jen do zápasu s protivníkem se mu nikdy nechtělo, v tom mu stačí fotbal. „Já byl jeden z prvních, co tady začal posilovat a zkoušet box nebo K1. Pavel Hakim Majer je můj velký kamarád, on mi pomáhal na začátku. Strašně mě to baví a podle mne mi to pomáhá i ve fotbalové dlouhověkosti. Když vidím mladé kluky, jak mají ve třiceti různé plastiky v kolenech a další zranění, tak si to myslím o to víc. Já dřu dodnes pětkrát týdně, fyzička je pro mne základ. Rychlejší už nikdy nebudu, ale silný můžu být pořád,“ nabízí svou filozofii.

Tu si však můžete při pohledu na jeho tělo i prohlédnout, Míra je totiž parádně potetován motivy bojovníků a válečníků.

Přesně to k němu sedí. Boj, neústupnost, vytrvalost, odvaha, nasazení. Trenéři to po něm nikdy nemuseli vyžadovat, do hry to dával automaticky.

A obránci ve třetí třídě A už se možná budí hrůzou teď, pokud je ještě čeká béčko Hřebče.

Míra Stuchlý nasází určitě ještě mraky gólů.