Ten fotbalový začal v roce 1988, když mu byly čtyři. Táta ho vzal z Kladna na Velkou Dobrou, kde trénoval jeho kamarád a Zachy, jak se Michalovi od nepaměti přezdívá, tady zůstal až do konce přípravky. Pak ho přetáhla ikona někdejší Lokomotivy Kladno Antonín Chlumecký, ten měl na talentované kluky čuch. A po pár letech se v Lokádě nebáli nasadit vlastně ještě žáka do soutěže mužů. „Bylo mi čtrnáct, ale co jsme hráli, to ani nevím. Možná kraj, možná A třídu. Našel jsem tam výborné mentory Martina Hájka, Tomáše Radostu i Procházku, dodnes je rád potkávám. Dal jsem tam pár gólů, takže mě brzy vyskautovalo SK Kladno,“ vzpomíná Zachariáš na hezké období.

Měla přijít ještě úspěšnější. Přes kladenský dorost se sice do čerstvě druholigového kádru Kladna trenéra Koubka nedostal, ale hostování v Neratovicích mu vyšlo perfektně. „Kladno od Neratovic koupilo druhou ligu a přesunulo tam vlastně svoje béčko. Mně se tam ohromně sezona povedla, v divizi jsem dal šestnáct gólů a Miroslav Koubek si mne vytáhl do Kladna,“ vrací se v toku myšlenek.

Díky návratu se dostal do poslední skvělé éry kladenského fotbalu. Klub nejprve hrál na špičce druhé ligy a pak čtyři roky nejvyšší soutěž. Zachariášovi se dařilo, dal svůj první gól slovutné Plzni, v první lize pak Teplicím. „Oba byly hlavičkou, to je zvláštní. I to, že Plzeň byla s námi ve druhé lize, to dneska zní divně. Nám dvakrát postup utekl, ale ve třetí sezoně se do toho šláplo pořádně a nějaká tři kola před koncem jsme mohli slavit. Jízdu z Kunovic nejde zapomenout. Stavělo se na každé benzínce, slavilo jak se má. Padaly hlášky, že teď se bude v Kladně hrát liga aspoň třicet roků,“ směje se Michal Zachariáš.

V lize ale Kladno patřilo ke skromným klubům, přesto prožilo hezké časy. Třeba když doma porazilo Slavii 2:1, tehdy mistrovskou! „To byl obrovský zážitek, ale přišly i další. Hlavně nezapomenu na spoustu skvělých kluků, kteří tady s námi hráli. V té chvíli to možná tak člověk nebere, ale s odstupem jsem šťastný, že jsem mohl být součástí něčeho takového, protože to byla jedna z nezapomenutelných ér kladenského fotbalu,“ má jasno.

Po sestupu došly klubu peníze a Zachariáš brzy dostal zajímavou nabídku do Dunajské Stredy. Jenže v zimní přípravě si tam přetrhal vazy v koleni, a protože už byl na hranici třicítky, smlouvu mu nikde další nedali. Ani v Kladně.

„Nevěděl jsem, co dělat. Byl jsem bez smlouvy a musel do práce, jenže jsem nic neuměl. Pomohl mi předseda Sokola Hostouň Jiří Hondl. Dal mi místo u něj ve firmě, já se snažil co nejrychleji učit a fotbalově jsem sice šel o několik úrovní níž, ale brzy jsme postoupili z okresu až do divize. Vždycky pěkně po dvou letech o schod výš,“ usmívá se.

Divize už na něj byla ale dost. Potkal se tam znovu s trenérem Zdeňkem Haškem, který ho stejně jako Miroslav Vosyka vedl v dorostu SK. „Domluvili jsme se, že skončím. Divize už na mě byla moc, měl jsem rodinu, práci, málo času. Zůstal jsem ještě nějaký čas u béčka Hostouně, dokonce jsem pomáhal s trénováním Mirkovi Supáčkovi, ale ani na to už pak nebyl čas,“ říká.

Trénoval už totiž děti na SK Kladno, ročník 2010, sedm roků u nich byl. Hlavně kvůli synovi. „Ale pak už bylo potřeba přetrhnout pupeční šňůru a i ostatní hráči už potřebovali změnu, tak jsem přešel k o rok mladším talentům. Ta práce mne baví, hlavně když vidím, že to baví i děti, to je to nejlepší co může být,“ pokyvuje hlavou, ale nevylučuje, že v nějakém delším horizontu by rád vyzkoušel i trénování nějakého dospělého týmu.

Nakonec se vrátil i ke hraní. S nerozlučným kamarádem Václavem Kalinou kopou čtvrtou třídu za Zákolany a pořád dávají góly. „My chtěli jít do Přítočna, ale tam nám zrušili béčko. A protože kdysi jsme seděli na hřišti v Zákolanech a slíbili Vaškovu tátovi, že jednou budeme hrát tam, tak jsme to splnili. A je to fajn,“ usmívá se.

S Kalinou je spjatý také díky manželkám. Obě byly na zdravotnické škole nejlepšími kamarádkami, takže se spojení rodin nabízelo. „Jezdíme na dovolené, trávíme společně i další čas, hlídáme si děti. Já vlastně svou manželku potkal přes Vaška,“ vybavuje si Michal Zachariáš, dnes už úspěšný provozní manažer firmy HGS.

A hlavně skromný kluk, který toho hodně dokázal jako hráč a nikdy na něj nezapomenou ani jeho dětští svěřenci, které od malička piplá. Lidičky jako Michal Zachariáš fotbal jednoduše potřebuje.