„Pět gólů v jednom zápase jsem snad ještě nedal, možná někdy v žácích, ale nepamatuji se. Všechno to byly ale velké šance, jednou mi pomohl mokrý trávník, protože míč sklouzl. A jednou se mi povedlo trefit zpoza vápna šibenici, to byl pěkný gól. Jinak to bylo ale vodní pólo,“ usmál se štírek.

Jestli mu všechno vycházelo v neděli, pak v kariéře to tak úplně nebylo. Talent Sparty Kladno se brzy přesunul do SK Kladno, patřil tam k nejlepších, ale po příchodu do mužské kategorie ho přibrzdilo vážné zranění kotníku a později ještě jedno kolena. Několik sezon tak musel vynechat, do toho přišel covid. „Paradoxně mi to pomohlo. Byl jsem po dvojnásobné operaci křížového vazu, a díky covidu koleno tolik nenamáhal. Dneska nevím, že jsem na nějaké operaci byl. Musím to ale zaklepat, abych nic nezakřikl,“ hlásí rychle.

Jinde než na Spartě těžko mohl začít. Jeho táta Josef, bývalý druholigový fotbalista SK Kladno, tam vedl hospodu a dělal správce. Pomáhat chodila i maminka, a tak bylo pochopitelné, že malý Pepa každý den po škole zamířil na hřiště u trati na Novém Kladně. „Fotbal byla jasná volba, jinou mi nedali. Ale jsem za to rád. S některými kluky jsem pak přešel do SK a s Honzou Švamberou jsme dokráčeli až do prvního týmu mužů,“ pýří se a jen ho štve, že Sparta už zanikla, měl v plánu tady jednou dohrát kariéru…

Na SK dával mraky branek a ani útlá nevysoká postava nevadila, aby se prosadil mezi muži. Bohužel po návratu z krátkého hostování v Tatranu Rakovník si zlomil kotník a přetrhal v něm vazy. S fotbalem byl na rok konec a návrat do týmu už nevyšel. „Dostával jsem se do toho hůř a tehdejší trenér Drahokoupil už se mnou neměl dost trpělivosti. A tak mě chvíli zlákal David Hlava do Hvozdnice a pak jsem šel i kvůli futsalu do Vraného,“ vrací se v toku času Fujdiar.

Futsal ho stejně jako jeho tátu odjakživa bavil, s jeho postavou, bleskovým pohybem a technikou se k němu dokonale hodil. V Kladně v té době šel hrát I. ligu za SAT-AN a ve Vraném působilo několik jeho spoluhráčů – Abrham, Chaloupka, Jaráb…

„Na futsal mám hezké vzpomínky. Svůj první ligový zápas jsem odehrál proti legendární Chrudimi, premiérový gól jsem dal Bohemce. Hrál jsem také sálovku a dostal se s ní na mistrovství Evropy. Bronzová medaile je asi mým největší sportovním zážitkem kariéry,“ vypálí.

Ve fotbale zase rád vzpomíná na specialitku z Vraného, kdy nastoupil po boku svého táty do utkání I. A třídy. „Tohle se poštěstí málokomu a jsem rád, že nám to vyšlo.“

Bohužel konec ve Vraném přišel také po vážném zranění, ale Josef nikdy psychicky nezpanikařil. "Mám to nastaveno tak, že když se mi něco stane, začnu počítat dny, kdy budu zase v pořádku. Horší je to nabrat zase fyzickou sílu," říká.

Rodina, to slovo u Fujdiarů značí hodně. Nejslavnějším členem doslova „klanu“ je Ladislav Fujdiar, Pepíčkův strýc. Je legendou ligového Dynama České Budějovice, bývalým skvělým střelcem. Táta Josef starší jak už bylo řečeno hrál druhou ligu za Kladno, Jaroslav to s Velvary dotáhl do A třídy a jenom Roman kopal do meruny bez registračky a ambicí. Mladý Josef je však zatím nečekaně jediným zástupcem mladší generace. „Láďa má dvě holky, ale Jarda kluka, zatím malého. Tak uvidíme. Já mám doma sedmiměsíčního Honzíka a věřím, že z něj fotbalista bude,“ těší se Josef.

Fujdiarové roky jezdívali jako Family Team na turnaj do Českého Krumlova. V týmu vedeném samozřejmě Láďou si zakopal také benjamínek. „Já byl vždycky nejmladší. Poprvé jsem tam jel v patnácti a hned jsme turnaj vyhráli,“ vzpomíná.

Co Josefa Fujdiara naplňuje nejvíc? Vedle fotbalu pochopitelně rodina, manželka Markéta a malý Honza. Baví ho i jeho práce, mimochodem je ředitelem ČSAD Slaný.

A tak i když si Josef Fujdiar zejména ve fotbale vytrpěl svoje, ve dvaatřiceti letech může být klidně pyšný na to, co zatím dokázal. Nebo ještě překvapí víc?