Čtrnáctiletá éra pod vámi se Hřebči musí hodnotit dobře. A co vy?

Já počítám jen čtyři postupy, ten do A třídy byl až ze druhého místa za Hostouní. Celkově si myslím, že jsme mohli postoupit v kratším časovém úseku, ale úspěch to pochopitelně je.

Také jste si nadělal řadu nepřátel, to k mnoha úspěchům patří?
Patří to hlavně k životu. Já hájil zájmy svého klubu, který mám rád, jiní hájí své kluby.

Jste z Prahy, jak jste se do Hřebče vůbec dostal?
Přes předsedu Jindřicha Burgera. Chodil jsem do Středokluk na školu, kde učil a zjistil, že jsem před časem fotbal hrával za Břevnov. Nakonec mě přemluvil, abych se k tomu vrátil a já šel do Hřebče. Klub hodně padal, já byl i párkrát na hostování. Ale hlavně jsem chodil za předsedou a dokola mu říkal, co děláme špatně. Že máme špatné hřiště a tohle a tamto. V podstatě všechno. Postupně jsem začal něco dělat, trochu pomáhat, s klukama jsme začali měnit trochu kádr. Nešlo to, nikdo k nám nechtěl a vlastně se ani nedivím. A tak jsme to začali řešit kamarádama z Prahy.

Tam se zrodila pověst o mužstvu „Pražáků", že?
Tak nějak to mohlo být. Dneska už se tomu musím smát, když vidím, že na okrese hrají Jugoslávci, černoši a uvidíme, kdo tady bude hrát třeba za sedm osm let. Kluby jako my, Hostouň a další směrem na Prahu západ v tomhle prostě máme výhodu. Jsme schopní díky kontaktům i malé vzdálenost sehnat hráče z okraje Prahy a díky tomu můžeme být konkurenceschopní.

Nicméně diváci na vesnicích žádají často odchovance v sestavě, nejste určitě výjimkou.
Ale ano, jenže my je prostě nemáme a nejsme schopní je dát dohromady. Když se nám šikovný urodí, tak je v Kladně nebo na Dukle, což je logické. Proto jsme museli sáhnout do Prahy, k nám totiž nikdo jiný jít nechtěl a spíš jsme byli terčem posměchu.

Tým jste ale nakonec složil perfektní, přišla i velká rekonstrukce sportovního zázemí. Máte z obce, která se tak razantně rozvíjí, silnou podporu?
Spíš bych si představoval vyšší. Od roku 2005 zapracovala nějaká inflace, růst energií a proto by bylo potřeba, aby podporu byla o něco vyšší. S tím zápasíme dlouhodobě, zatímco jiné kluby to mají jednodušší. Vždycky, když budete závislí na tom, zda vám něco přidá fyzická či právnická osoba, nebude to ideální, protože v momentě může tenhle příjem skončit. Abyste pracovali koncepčně hlavně s mládeží, musíte mít koncepčně nastavenou i podporu.

Určitě jste s vedením obce jednali, proč to nedopadlo podle vašich představ?
Obec samozřejmě nemá jen fotbal, tomu rozumím. Nicméně pokud jednáte o sportu s lidmi, kteří nikdy nesportovali a nezajímá je to, pak je vaše pozice složitější. Pro ně je taková podpora spíše zbytečností. Nechápou, že když poklesne úroveň A mužstva, tak klub ztrácí kredit a to se promítne také v mládeži. Jako příklad mohu uvést Kladno. Mládež mohou dělat dobře, ale sestupem do divize prostě klub utrpěl a hodně.

Nějaká velká radost z fotbalu?
Nejlepší byla asi derby s Hostouní, ta mě vždycky bavila. Byli to sousedé, zápasy měly kvalitu. Bohužel už se asi opakovat nebudou, Hostouň se dala jinou cestou a postupuje výš a výš. Radost mám i z narovnání vztahů s některými kluby.

Proč jste se rozhodl skončit, cítíte se vyhořelý?
Každý klub, který je nějak mediálně sledovaný – a teď se budeme bavit lokálně – má nějaký historický limit. Týká se značky, kterou má, mládežnické základny, lidí ve vedení. Společnost upadla a nikdo prakticky nechce nic dělat, jen se přijít koukat. A když to pak nejde, tak se zeptají: Co s tím jako hodláte dělat? V našich amatérských podmínkách můžete udělat jedinou věc: vzít peníze a koupit nějakého hráče. Věnuji se tomu čtrnáct let a začínal jsem, když byl klub ve čtvrté třídě. Tehdy jsem do toho vložil celou první výplatu, i když to nebylo tak moc peněz. Ze začátku jsem ignoroval fakt, že klub má nějaký limit a domníval jsem se, že vše jde někam smysluplně posunovat. Postupem doby jsem ale limity začal cítit a začal jsem je cítit i sám na sobě. Chápu, že se chceme srovnávat s lepšími, že chceme hrát fotbal na nějaké úrovni, aby měl kvalitu, adrenalin. Ale v rámci nezájmu společnosti a celkové podpory sportu se mi to zdá vlastně zbytečné.

Co doporučíte Hřebči aktuálně, kdy vyhrála I. B třídu a má tedy právo na postup?
Když sleduji, kolik toho tomu chlapci dali na jaře, tak samozřejmě postup nedoporučuji. Přístup nebyl zdaleka ideální, a byť jsem přesvědčen, že tým by odehrál v I. A třídě díky své kvalitě spoustu dobrých zápasů (když máme motivaci, jsme právě zdrávi a máme chuť), ale jsou tam velké vzdálenosti, nechodí na to skoro žádní diváci, jsou tam zápasy navíc. Nebyl by to dobrý krok, ale ať se kluci rozhodnou podle sebe. Hlavně, aby měli dobrý kádr, aby je fotbal bavil, scházeli se mimo něj.

Předáváte klub do rukou dlouholetého hráče a sobě blízkého člověka Jozefa Janíka a sekretáře Adama Kindla. Zvládnou to?
Určitě ano. Možná jim dva tři kluci odejdou, ale i tak zůstane kvalita taková, že mužstvo bude v B třídě konkurenceschopné.
Kluby, které spolu nyní soupeří, se budou podle mne v dohledné době muset spojovat. Dojde i k redukci soutěží, protože hráčů je pořád méně. A pokud ne, pak půjde kvalita ohromným způsobem dolů, což už vidíme teď. Jožu to baví, což jsem rád. Adam splnil úkol, který jsem mu dal a vyhrál B třídu, takže také super, jen musí zlepšit disciplínu. Co přesně? Je to evergreen – pozdní vstávání (smích). Naproti tomu má talent, hlavně pak pozorovací schopnosti. To je zásadní a nejen pro sport. Jeho největším nepřítelem je ale on sám.

Situace je možná složitější v tom, že na Kladensku nehraje žádný klub vyšší soutěž. Může to tak být?
Nevím. Spíš si myslím, že dopředu jdou jiné sporty jako florbal, a když nějaké děti jsou, mají méně chuti do tréninku než dříve. U nás když přijde do týmu jeden dorostenec za dva tři roky, tak je to zázrak, přitom máme sto dětí. Dřív i v klubech hrajících nižší soutěže trénovaly děti třikrát čtyřikrát týdně, dneska to je dvakrát týdně a to jen na udržení jejich kondice.

Hlavně mají pouze organizovaný pohyb. Dříve byly pořád venku, pořád v pohybu. K tomu ještě tréninky v klubu…
Jasně. Bývala tam širší paleta sportů, děti uměly skoro všechno. Dneska vám přijde na sraz juniorský reprezentant a má dvanáct kilo nadváhy. Viděl jsem i případy, že dítě odjede z tréninku k McDonaldovi. Pak jich samozřejmě hodně trpí obezitou, pak by s tím i rády něco dělaly, ale ono už to při té váze nejde. Ale to je celospolečenský problém.

Je to škoda, protože vám ve Hřebči se splnil sen a hrajete na zrenovovaném hřišti s hezkými kabinami a nejen vy – po celém okresu vyrostlo takových krásných hřišť mraky. Dříve bylo malých fotbalistů hodně a dostali se třeba jen na škváru.
Tohle mě mrzí moc. Ti co by to ocenili, ti to neměli a dneska už se na to mohou jen koukat. A ti, pro které se to dělalo, zájem nemají. Hlavně je to pro ně standard, něco úplně normálního.

Půjdete se na fotbal do Hřebče podívat, nebo je váš konec definitivní?
Definitivní nevím. Prostě občas na fotbal půjdu a některé zápasy si zase ujít klidně nechám. Přecitlivělost některých lidí na vše, to se prostě někdy už nedá poslouchat. Rozumím tomu, že výkon rozhodčích není pokaždé ideální, u hráčů to samé, ale rozebírat pořád dokola jakýkoliv zákrok ad absurdum, permanentně poslouchat brečení, to už fakt nechci. A dělají to i hlasatelé dobra. S někým to prostě jde a s někým vůbec.
Díky sportu jsem se seznámil se zajímavými lidmi, získal jsem spoustu věcí, dostal příležitosti. Měl jsem ale pocit, že to sportu nějakým způsobem vracím. Bohužel, časem jsem získal pocit, že už jen vracím, že už nic neberu. Už prostě nechci řešit, jestli hráč mužstva má či nemá benzin, má auto – nemá auto, má známku – nemá známku, musí hlídat dítě nebo nemusí a milion dalších problémů. Raději se občas seberu a někam vyrazím o víkendu na výlet. Dlouho jsem to nedělal.